Asi nejstarší vyobrazení Husovy smrti se nachází hned na počátku takzvané Martinické bible, v sousedství iniciály schematicky znázorňující stvoření světa. Marginální glosy přímo spojují skon betlémského kazatele s čtvrtým veršem 1. kapitoly knihy Genesis: „Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.“ Jana Husa tu neznámý výtvarník srozumitelně představil jako zvěstovatele a mučedníka boží pravdy, jejímž světlem ozářil ztemnělý horizont zkaženého pozemského světa. Husův žák Mikuláš z Pelhřimova, první a poslední senior táborské církve, dokonce zahájil svou kroniku datem Husova upálení, čímž dal najevo, že kazatelovu smrt považuje za vlom do dějin, za událost, která poskytla křesťanstvu příležitost vrátit se na Ježíšem vytyčenou úzkou, leč závaznou cestu podmiňující spasení.

 Obdobně, i když nikoliv tak vyhraněně, vnímala Husův význam evropská reformace. Více než sto let po Husově smrti zjistil Martin Luther s netajeným překvapením a k velkému zadostiučinění českých kališníků, jak názorově blízko má k Husovi a husitům. Z dalších případů uvedu jediný. V Malostranském graduálu, zpěvníku z druhé poloviny 16. století, figuruje Hus jako následovník anglického reformního myslitele Johna Wyclifa a předchůdce Lutherův. Štafeta je pozoruhodně výstižná: Wyclif křeše jiskru, Hus zapaluje oheň a Luther třímá pochodeň čisté víry.

Toto zobrazení výstižně odpovídá na často kladenou otázku, zda Hus patřil ještě středověku, či zda již překročil práh novověku. Iluminátor jej příznačně umístil na pomezí obou epoch. Ačkoliv nechyběly a nechybějí hlasy (mezi nimi též hlas Masarykův), že se husinecký rodák ocitl již v bráně nové doby, jeho názory i texty velí k opatrnosti. Jan Hus, na rozdíl od Luthera i dalších reformátorů 16. věku, nikdy nepomyslil na rozštěpení římskokatolické církve, kterou považoval za církev obecnou a jejíž jednotu, uctíval jako nespornou a nezpochybnitelnou hodnotu. Navzdory tomu by nebylo úplně správné vidět v betlémském kazateli středověkého katolíka par excellence.

Mnohé otázky, které si kladl, i mnohé odpovědi, jež hledal a formuloval, chápali totiž jako naléhavé i lidé v pozdějších dobách. Troufám si dokonce tvrdit, že jsou aktuální i dnes, ač pro většinu našich spoluobčanů je Hus pouhou emblematickou figurou v galerii zmrtvělých velikánů národních dějin. Již slyším výtky, proč znovu zpřítomňovat Husa, když se jeho duchovní svět zásadně liší od mentality člověka postmoderní doby. Místo víry v spasitelnost absolutní, svaté, boží pravdy přece současná společnost vyznává, alespoň podle mínění mainstreamových sociologů a publicistů, převážně dílčí, individuální pravdy, z nichž žádná nemá závazný charakter. Osobně však nesdílím postmoderní vidění, neboť ve svém důsledku ústí v  relativismus a vede ke ztrátě hodnotové orientace, bez níž se člověk neobejde, neboť základní, obecně lidské situace se, bez ohledu na civilizační posuny a dějinné zvraty, nemění. To je zároveň důvod, proč se domnívám, že Hus k nám nadále promlouvá, vzdor hradbě šesti uplynulých století.

Přidat komentář