Husovo pojetí práva úzce souviselo s jeho pojetím pravdy. Ostatně obě slova mají ve slovanských jazycích společný základ. Právo podle Husova mínění vždy musí být v souladu s pravdou, rozumí se s pravdou nejvyšší, pravdou Kristova zákona, nadřazeného církevnímu i světskému právu, které s ním musí být v souladu, neboť „lidský zákon nemůže přece pozměnit, co božská moudrost přikázala.“ Světské i církevní zákony je proto třeba harmonizovat se zákonem Kristovým a špatného úředníka či kněze napravit nebo nahradit lidmi respektujícími slovo boží. Pouze v tomto kontextu a v tomto smyslu lze správně vyložit Husovu devízu, kterou čteme v apokryfní třetí knize Ezdrášově a v jejímž duchu se odvíjel husitský zápas: Veritas omnia vincit! Pravda přemáhá vše! Pravda vítězí! Rozumí se pravda boží, pravda Kristova zákona.

Zní to zcela středověce, leč interpretační možnosti jsou podstatně širší. Husovo pojetí pravdy má vypjatě mravní rozměr. Pravdu lze chápat jako výzvu, jako kategorický imperativ, jako maximu, o jejíž dosažení má člověk a celé lidstvo ve svém nejvlastnějším zájmu usilovat. V této intenční kontinuitě (sousloví jsem si vypůjčil od přítele Otakara Fundy) rozvinul Husovo pojetí Tomáš Garrigue Masaryk, s jehož souhlasem se devíza Pravda vítězí ocitla na prezidentské standartě. Známá rozšiřující parafráze Václava Havla o pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí by z pohledu Husa a husitů byla nadbytečná. V boží pravdě je totiž obsažena i láska, včetně lásky k bližnímu, jako jeden ze stěžejních principů Ježíšovy universalisticky koncipované výzvy. Nadbytečná je Havlova formulace též sub specie Masarykova pojetí humanity jako ideálu čistého lidství, respektive „všeobecného bratrství“, v České otázce obrazně vyjádřeného slovy o světle a lásce.  

Husův význam pro českou i světovou reformaci a dějinný přesah jeho úsilí dokládají, že osobnost betlémského kazatele není možné v historii pominout. Husův zjev, čnící jako monument na rozhraní středověku a novověku, potvrzuje kontinuitu evropského směřování. Jedna Husova tvář odkazuje k hluboké středověké religiozitě, z niž vyrůstá, druhá hledí k novým, teprve se rodícím obzorům. I proto evropská, potažmo světová reformace považuje Husa za svého přímého předchůdce, byť český myslitel nezastával zdaleka tak radikální názory jako Martin Luther.

Přidat komentář