V  diskusi o tzv. církevních restitucích se setkáme s otázkou, která má s Husovým příběhem mnoho společného:  Má církev vlastnit majetek? Historik Petr Čornej napsal: „Čerstvě schválené církevní restituce jsou v očividném rozporu s Husovým a husitským požadavkem, aby církev žila podle apoštolského vzoru prostě a v chudobě, odkázána pouze na dobrodiní věřících, o jejichž duše je povinna pečovat.“ To je morálně etické stejně jako biblické. Tímto prismatem viděl ovšem Hus nejen církev, ale celou společnost - o tom chci dnes psát. Kristus má podle něj moc nade vším, a tak odsuzuje „lichvu a šizení v obchodu, vydírání chudých privilegovanými stavy, smilství a cizoložství, labužnictví a nestřídmost v jídle a pití, ješitnou nádheru a nákladnost v šatech, rozmařilou zálibu v tanci a světských výtvorech uměleckých“. Kritika se vztahuje stejně na duchovní klérus jako na obecný lid (Postily).

Kritizované nešvary jsou však v dnešní liberálně postmoderní době součástí naprosto běžného a tolerovaného společenského kodexu. To je například pro věřícího muslima, který se dnes ocitne v západním světě, naprosto nepřijatelné a považuje to za zjevný fakt, že Bůh zavrhnul západní kulturu včetně církve a bible. V této situaci žije dnes církev jako Boží lid a má pořád stejný úkol působit kristovsky na společnosti, z nichž pochází. Tyto společnosti jsou však hluboce sekulární a církevní prostor je zprivatizován, restituován – navrácen do původního stavu. Tímto „původním stavem“ má snad být stav církve prvotní? Církev jako svolání Kristovo se ocitla mimo mainstreamové dění světa, mimo zájem občanů. Argumenty jejich odporu ke křesťanství jsou závažné, stejně jako formální: zabíjení pro víru, křížové výpravy, upalování heretiků a čarodějnic, náboženské války, okázalá nádhera církevního triumfalismu, spojení trůnu a oltáře, svěcení zbraní, církevní oportunismus a kolaborace kněží a biskupů, homosexualita a pedofilie, popřípadě „neodpustitelné“ komunistické bonzáctví duchovních… Kruh se uzavírá. Církev je lynčována jejími vlastními tradičními zbraněmi. Morálkou, která zradila Krista. Hus byl ovšem hlasitým kritikem nejen morální krize církve, ale totální krize lidstva, které postrádá transcendentní zakotvení svého pomíjejícího života. Kritizoval vlastně, tehdy ještě neartikulovaný, ateismus. Doktrinální odmítnutí Boha jako zdroje života totiž relativizuje veškeré etické normy a to v jakémkoliv politickém systému a v jakékoli době. To vede k rozporu mezi teorií a praxí, do pasti, ve které uvízl i Mistr Jan. Citovaný historik k tomu říká: „Husa odsoudil a poslal na smrt nejvyšší tehdejší orgán katolické církve, obecný koncil. Učinil tak v rámci víceméně korektně vedeného procesu, ale své rozhodnutí vyslovil nerad, vlastně proti své vůli. V dané situaci nebylo politicky žádoucí, aby reformně orientovaný koncil, rovněž usilující o nápravu církve, vynesl krutý ortel nad reformně smýšlejícím knězem. Husovo pojetí církve, spravedlnosti a práva však vylučovaly kompromis. Koncil si uvědomoval to, co Hus sám možná plně nechápal. Výklad Božího zákona jako závazného kritéria sloužícího k posouzení veškeré lidské činnosti nemůže být záležitostí jedince, subjektivně přesvědčeného o své pravdě, vyvolenosti a spasitelském poslání. Logickým důsledkem by pak byl rozpad základních struktur, na nichž společnost spočívá. Koncil nepreferoval individuální či skupinové reformní iniciativy, nýbrž volil protoparlamentární cestu. Dával u vědomí nezbytnosti církevní reformy přednost konsensu delegovaných zástupců všech významných duchovních institucí křesťanské Evropy.“ In vulgo - kapři si sami rybník nevypustí.

Problém čistoty církve viděl Hus zcela biblicky jako čistotu každého jednoho člověka, zasaženého v srdci i údech radostnou zvěstí evangelia, skrze jehož ryzost lidství se šíří dokonalost Kristova do celé církve, stejně jako prohnilost jedince způsobuje dekadenci celé skupiny – exempla trahunt. Boží království, jehož příchod měl být realizován v historické církvi, totiž předpokládá pokání, čin a víru - Boží království je mezi vámi - basileia tú theú entos hýmon estin (Lk 17,21). Řecké slovo entos znamená mezi vámi a zároveň ve vás. Církev jako společenství lidí na cestě za Kristem se vždy snažila a snaží udržet rovnováhu mezi těmito předložkami. Sociologicky, jedinec není preferován před kolektivem, ale není tomu ani naopak. Z biblického hlediska cena člověka spočívá v jeho svobodě a toto vědomí je také hybnou silou ateismu, který ovšem s vaničkou vylil i dítě. Božího Syna.

Boj o biblickou čistotu církve dnes neleží v rovině morální, této morálce se z historických důvodů každý vysměje. Tento boj se přesouvá na jinou frontu, než formálně etickou. „Pravý kněz“ dnes jako za dob Husových i před ním, nemůže obhájit Pravdu Boží před všemocnou církevní institucí, ani před soudy a institucemi tohoto světa, ale jedině osobně před každým slovem a postojem svého bližního, ať už je to bratr v Kristu, nebo zapřisáhlý ateista. Hus se při kritice církevních zlořádů dopustil stejné metodické chyby, jakou dnes dělají ateisté: „Praxe mu byla výronem teorie: byla-li praxe nedobrá, byla mu i teorie nepřijatelná. Kdyby nebylo mravní zkázy trpěné či páchané církevní i laickou vrchností, byl by Hus nedospěl k omezování či zamítání teorie církevní moci.“[1] Bod zlomu je v tom, že Hus, na rozdíl od dnešních kritiků křesťanství, se nedotýkal článků víry, jež nesouvisely s praxí. A my musíme v rámci Husem tak milované Pravdy umět rozlišovat a zeptat se: Potřebuje církev majetek ke své víře? Majetek sám o sobě není zlý, neetický ani morálně zvrhlý. To je jen člověk sám. Ale člověk z něčeho žít musí.

Majetkové narovnání mezi státem a církvemi pomůže přežít církevním organizacím ve smyslu společenských institucí (kolektivů lidí stejného ražení), ale pomůže také přežít křesťanskému odkazu ve společnosti. Církev zde nebrání jen své právo na existenci; také každý člověk osobně zde hájí své právo na spásu, která přece přesahuje do tohoto světa, jak v květnu 2013 odvážně glossoval papež Francesco: „Každý ateista, který spontánně usiluje o obecné dobro, je spasen.“[2] Tím říká, že církev se netýká jen věřících. Majetek přitom není hřích, ale určitě může být pokušením, stejně jako požehnáním, ať pro církev, ať pro občana. My se nemusíme zříci majetku, abychom dostáli biblické chudobě. Ale jsme povinni z tohoto majetku udělat praktický nástroj služby pro všechny, protože kdo chce dávat, musí mít z čeho dávat. Z církevního majetku má z povahy věci mít užitek každý. To jej posvěcuje a činí z církve oprávněného majitele. A tak to, světe div se, formálně chápou i církevními kritiky opovrhovaní římští katolíci: kostely jsou dnes pro všechny, farnosti mají dveře otevřené a mnozí duchovní i otevřená srdce. Ale ze strany většinové společnosti o tyto služby nějak není zájem.

Ježíš Kristus, centrum lidských dějin, zmizel spolu s tradiční vírou na jejich periférii, spolu se zájmem o dějiny samé. Jenže ztráta historické paměti má celospolečensky fatální důsledky. Hus se trefil do černého. Církev jako instituce má v kapitalismu šanci na přežití, pokud se drží hmotných zdrojů. Církev však tvoří konkrétní lidé, kteří mají šanci na přežití, pokud se drží zdroje života věčného. Je však možné jedno od druhého ve jménu čistoty oddělovat? Může žít křesťan bez církve? V odpověď se nabízí důmysl Masarykova výroku: Máme-li v budoucnosti obstát, nesmíme zapomínat na platnost slov, že jakékoliv instituce, státy i církve se udržují při životě idejemi, z nichž vznikly.[3]

Přidat komentář