I současný člověk, ať chce nebo nechce, se potýká s obdobnými problémy, které až mučivě znepokojovaly mistra Jana. Mám na mysli především vztah k autoritě, k moci, k právnímu systému, jenž s ní je těsně svázán, i k samotnému chápání práva a spravedlnosti. V těchto prostorách pokládám za nutné zdůraznit, že betlémský kazatel bytostně prožíval rozpor, který zde pociťuje nejeden poslanec. Problém, zda zachovat věrnost instituci, vyžadující od svých členů poslušnost, i když v jejím čele nestojí zrovna lidé vzorných mravů, však vnímal Hus osudověji než současní politikové. Ti do svých partají vstoupili dobrovolně, mohou je kdykoliv opustit a přejít ke konkurenci, aniž by jim (alespoň zatím) šlo o život. Hus takovou šanci postrádal. Příslušníkem institucionální církve se člověk stával v okamžiku křtu a nemohl z ní uniknout ani u vědomí, že církev spravuje zhýralý a zkorumpovaný papež, ne-li papežové dva až tři, navzájem se proklínající, hanobící a podrývající oslabenou autoritu svého důstojenství.

Proto Hus ve Wyclifových stopách postavil proti nedokonalé institucionální církvi, řízené nedokonalými jedinci, ideální, neviditelnou církev Kristovu, sdružující všechny věřící předurčené ke spasení. Ideál, o jehož skutečné existenci byl přesvědčen, konfrontoval Hus s neutěšenou realitou. Jeho postoj měl logické konsekvence. Je-li institucionální církev nedokonalá, poněvadž nežije v pravdě, tj. neřídí se důsledně božím zákonem jako nejvyšší normou křesťanského života, logicky vzniká otázka, zda jsou skutečně platné svátostné úkony každého, byť špatného kněze, a zda mají relevanci právní pořízení, jež církevní úřady vydávají z iniciativy mravně nedostatečných lidí či s pochybným, ne-li dokonce zločinným záměrem. Husovi šlo v první řadě o církev, o klíčový problém, zda nedokonalá institucionální církev či špatný kněz mohou účinně vést věřící po cestě spasení. Své pojetí však vzápětí rozšířil na jakoukoliv (tedy i světskou) vrchnost, tj. na každého, kdo disponuje mocí exekutivní, zákonodárnou i soudní. Hus nebyl revolucionář, natož anarchista, a věděl, že stanovené normy je nutné respektovat, neboť v opačném případě by se společnost zhroutila. Přesto ze svých úvah, inspirovaných Wyclifem, vyvodil nekompromisní závěr: Pokud kněz či jakákoliv vrchnost žijí v smrtelném hříchu, tj. v rozporu s božím zákonem, nezastávají své úřady zaslouženě a jejich úkony postrádají mravní opodstatnění.

To je ovšem situace, kterou zakoušíme dnes a denně. Tolik diskutovaná amnestie, uskutečněná rozhodnutím prezidenta republiky, byla nepochybně vyhlášena v souladu s ústavou, přesto značná část společnosti cítí, že je v řadě ohledů nemravná. Podobně mohu uvést případ odsouzeného olomouckého řidiče Smetany, který se ve vězení ocitl za způsobenou hmotnou škodu. Skutečným důvodem potrestání však skoro s jistotou byla pomsta a zároveň snaha zastrašit jeho eventuální následovníky.

Přidat komentář