Tomáš Garrigue Masaryk vyložil v devadesátých letech předminulého století Husa a jeho odkaz z pokrokářského, zároveň však též z antiliberálního hlediska, odmítaje důrazně názorovou nevyhraněnost i sklon ke kompromisu, příznačný pro tehdejší (a vlastně i dnešní) liberalismus. Masarykova kritika kompaktát, dohod husitů s basilejským koncilem, v nichž viděl nedůstojný kompromis, i Rokycanovy „zlaté střední cesty“, se ve skutečnosti obracela proti všem, kdo hodlají životem jen proplouvat a postrádají pevné mravní zásady. S takovými lidmi nelze dosáhnout naplnění jakéhokoliv programu, natož české politické svébytnosti. Kompromis je polovičatost a zlo, čteme v Masarykově České otázce i ve statích o Husovi. Pravda je vždy celá a nekompromisní: „ Jen se podívejte /…/ na Žižku, /…/ Chelčického, Husa /…/, všude určitost a odhodlanost do krajnosti.“ Pouze s touto výbavou, dnes bychom řekli aktivním, angažovaným a důsledným občanstvím, ukotveným v pevném duchovním podloží, dospěje česká společnost k vytčenému cíli, v daném případě k politické svébytnosti.

Jakkoliv s Masarykem v obecné rovině souhlasím, nedokážu smlčet výhrady proti jeho historické argumentaci, namnoze účelové a postrádající oporu v pramenech. Kompaktáta rozhodně nebyla nedůstojným kompromisem a Rokycana nikdy ani o píď neustoupil papežské kurii. Pravda, nevolil úzkou cestu jednoty bratrské, ač s ní sympatizoval, leč kůži na trh nesl celý život. Zákonitě se zde proto musím ptát, proč Masaryk, jehož nechuť k  faktografickému a deskriptivnímu dějepisectví byla známa, riskoval omyly a zdůvodňoval svůj v podstatě politický program historicky, nikoliv výhradně filozoficky a sociologicky, respektive antropologicky. Moje odpověď je stručná. Učinil tak proto, že historismus v posledních desetiletích 19. věku prostupoval téměř veškerou duchovní kulturu, tudíž i politickou argumentaci, a lidé tomuto kódu přivykli. Zejména v českém prostředí byla obnova historických práv Českého království frekventovaným pojmem a stěžejním požadavkem řady politických stran. I Masaryk respektoval ideovou strukturu doby, Zeitgeist, vědom si, že historické důvody propůjčují jeho programu pádnost a stabilitu.

S tímto vědomím vyhlásil 6. července 1915, v den pětistého výročí Husovy smrti v „Kalvínově městě“ Ženevě, odboj proti habsburské monarchii. „Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou pro nás živým programem. Naše reformace, jako reformace žádná, nebyla a není dokončena. Nepřestala působit; pokračuje ve svém vývoji; žádá neustálého obnovování, touhy po lepším, zdokonalování, pokroku.“ Vznik samostatného československého státu byl tedy, dle Masarykova přesvědčení, organickým dovršením návaznosti na nadčasové ideály české reformace, na její požadavek života v pravdě. Masaryk sám tak zaujal čestné místo dovršitele snah svých dějinných vzorů, jejichž ideově genetickou řadu sestavil bez ohledu na fakt, že Chelčický s Žižkou takřka v ničem nesouhlasil. Ale, opakuji znovu, Masarykovi nešlo o historickou pravdu, nýbrž o intenci, ideu, výzvu a vzor.

Po zrodu Československa se Masarykův historický význam nedal ani marginalizovat, ani popřít, ač se o to některé politické režimy pokoušely. Jako zakladatel moderního a na demokratických principech spočívajícího státu zaujímá v českých dějinách trvalé přední pozici.

Přidat komentář