Vážení čtenáři, přinášíme Vám doslovné znění představení nové publikace CČSH o Mistru Janu Husovi od Prof. ThDr. Zdeňka Kučery, Dr. phil. h. c. ze slavnostní prezentace publikace 26.2.2013 v Novoměstské radnici.

Německý historik Profesor Ferdinand Seibt veřejnosti připomínal, že v husitologickém bádání těžko objevit něco zcela nového. Jak jsem ho znal, neměl na mysli jen přísně heuristické zkoumání, nýbrž jeho „varování“ - užíval z latiny převzaté sloveso „monieren“ – směřovalo vůči postmodernímu historickému subjektivismu. Takový autor za věcnou interpretaci starých textů a událostí vydává své vlastní myšlenky,v horším případě i domněnky nebo
smyšlenky. Naznačené úskalí si editoři knihy uvědomovali. Na druhé straně je tlačil pastýřsky vnímaný úkol církvi, v níž slouží, i české kulturní veřejnosti,jež církev vnímá nejen dle jména jako husitskou, předložit spis, jež by upozornil na současné husitologické bádání. Spis by měl také poskytnout ideovou orientaci,jak její teologové vidí „causa Magistri Ioannis“ v přítomném ekumenickém a kulturním, zejména etickém kontextu. Takové vnitřní zadání se nekryje s formou přísně vědecké kolektivní monografie, ale - při plném respektu vůči vědecké metodické čistotě a důslednosti a požadavku bytostného hledání pravdy - má své oprávnění jako součást církevního magisteria. Konkrétní   provedení takové úkolu je i při cílevědomosti editorů dílem kontingence – nahodilosti - a ve výsledku i kompromisu, který není laciný. V tomto ohledu platí „habent sua fata libelli“ - knížky mají své osudy -již při svém počátku a zrození.

Chci se podělit o další zásadu,provázející koncepci knihy i práci na ni.Kniha představuje vějíř různých osob a spektrum různých názorů.Nicméně všichni jsou spojení úctou k Husově osobě,životu a dílu, jimiž chtěl sloužit bratřím a sestrám, Kristu a Bohu tak, jak tomu on rozuměl a jak to uměl.Jsem přesvědčen, že kniha spočívá na ještě dalším základu. Všechny autory různých částí knihy spojuje jedno: TENDERE AD DEUM. Směřovat k Bohu. Pro takové směřování platí teologicko-filozofická základna kánonu Nového Zákona: Per multitudinem ad unitatem in Deo. Skrze rozličnost k jednotě v Bohu..

Předkládaná kniha na tradici přímo navazuje na tradici husitologických sborníků z okruhu CČSH a její teologické fakulty, na publikaci „Hus stále živý“ z r. 1965 nebo „ Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemí“, vydanou v roce 1995. Úvodní stať „Život a dílo M.Jana Husa“ je z pera editora sborníku, vydaného v r . 1995, jenž je zrcadle stejnojmenného symposia v Bayreuthu roku 1993, současného děkana HTF UK profesora ThDr. Jana B. Láška, Dr.phil.h.c.

Do čela teologické problematiky, od níž se odvíjí červená nit knihy, je postavena otázka církve, kterou exegeticky explikuje biskup ThDr. Petr Šandera výkladem perikopy Mt 16,16-19 Teologicko-filozofickou studií je stať„ K Husovu učení o církvi“ zesnulého profesora Zdeňka Trtíka, převzatá ze zmíněného sborníku „Hus stále živý“; tuto studii, jakož i personalistickou eklesiologii otázku církve reflektuje Doc. Dr. Jiří Vogel, ThD. Uvedené studie stojí jako předznamenání, houslový klíč celé knihy, totiž oč v ní jde.

Otázce autority bible u MJH se věnuje kazatel církve bratrské a emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR ThDr. Pavel Černý, ThD, který rozšiřuje autorský kruh o ekumenický rozměr. Na biblickou problematiku přiléhavě navazují stať patriarchy ThDr. Tomáše Butty, ThD Kazatelské poslání a katechetická činnost MJH a Mgr. Pavla Koláře, ThD z UK HTF Husovo učení o přijímání eucharistie a jeho vztah k učení Jakoubkovu.

Třetí oddíl knihy reflektuje druhý život Husův – v proměnách času v pohledech
historiků. Husovou osobnosti v kontextu českého středověku se zabývá ředitel Husitského muzea v Táboře, starokatolický kněz Mgr. Jakub Smrčka, ThD. Ohlasy Husova působení v protestantismu, jimž vděčíme za světové uchování a rozšíření Husovy památky zkoumá docent ThDr. Martin Wernisch z Evangelické teologické fakulty UK. Posunutí nejen ekumenického obzoru představuje práce profesora Davida Holetona, ThD., Ph D. Bohoslužebná úcta k Janu Husovi v období české reformace a dnes za spolupráce Pavla Koláře. Klíčové období pro hledání moderní identity českého národa i vzníi CČSH představují ideové a
politizující reflexe Husovské tradice v 19. a na počátku 20. stol. od docenta Mgr. Jaroslava Šebka, PhD. z Historického ústavu Akademie věd ČR a FF UK; ten v ekumenické polyfonii představuje katolicismus. Vítané zalidnění přináší Dr. Bohdan Kaňák PhD., ředitel Státního archivu v Olomouci medailony Františka Michálka Bartoše a Miloslava Kaňáka s podtitulem církevní historici,  husitologové a vychovatelé mnoha generací duchovních.

Husovo poselství víry pro dnešek vykládá především pro církev doc. ThDr. David Tonzar, ThD, pražský biskup CČSH promýšlením názvu a charakteristiky Církve československé husitské. Aktualitu Husova postoje následování Krista přibližuje Prof. ThDr. Zdeněk Kučera, Dr. phil. h.c. v reflexi Husův odkaz v čase střetu civilizací.

Knihu uzavírá velmi bohatý obrazový materiál, který čtenáře z minulosti dovádí až k horké současnosti. Je dílem píle a pečlivosti koeditora knihy Tomáše Butty.

Je toho málo nebo mnoho, co kniha předkládá čtenáři? To nechť posoudí oni sami a doba. Tu začíná osud knihy v procesu HABENT SUA FATA LIBELLI.

Zdeněk Kučera, koeditor

Následují dvě ukázky z knihy

Kostnické pašije

„Teprve, když byl Hus mrtev, mrtvý, staly se jeho myšlenky
skutečně živými.“  „Toto charakterizuje zvláštní vztah mezi Husem a historií“,
komentuje Rankův okřídlený výrok Ferdinand Seibt, a pokračuje dále „Hus
svou smrtí na hranici zvěstoval Menetekel pro svět, v němž žil …to platí ještě
dnes…je málo dějinných osob, jež opakovaně přitahují na sebe historickou
vzpomínku…jsou to především „velké alternativy“, jež se vždy nově nabízejí
k následování ..tímto vědomím návaznosti zrála naše společnost ke své
kultuře…proces proti Janu Husovi v Kostnici 1415 …náleží ke společnému
evropskému vzpomínání… vypadá to, jako kdyby se chtělo znovu jej otevřít,
dokud jednou moudrý soud nenalezne všestranně spravedlivý rozsudek.“
Osobnosti, podstatně přesahující dobový obzor, jsou charakteristické svým
životním příběhem. Příběh posledních dnů Ježíše z Nazaretu je tradován pod
názvem passio – utrpení, pašije. Obsah pojmu zůstal: se smířením přijatá smrt,
jež zapadá do kontextu metahistorické autority a řádu. Rozsah pojmu se rozšířil,
takže se hovoří o pašijích Sokratových, nebo řeckých pašijích… Proč bychom
nemohli mluvit o Kostnických pašijích? Pašije sepsali evangelisté, konec
Sokrata jeho žáci. Jan Hus má svého tajemníka – Petra z Mladoňovic s jeho
relací - svědectvím o osobě a vyznáním o její víře. Písemná relace o posledním
aktu kostnického dramatu, psaná s láskyplnou pietou, má hluboký význam pro
porozumění Husovy etické a náboženské motivace. V ohnisku Husova
rozhodnutí stála jeho celá osobnost se svými vztahy k lidem i k Bohu v Ježíši
Kristu. Husovo rozhodování ve vztahu k nejvyšší autoritě mělo osobní
charakter „imitatio Christi“ – následováni Ježíše. S následováním padá v jedno
odpovědnost k přátelům a blízkým (Mt 22,37) i odpuštění nepřátelům (Mt 5,43-
48). O bezprostředním, živém osobním vztahu ke Kristu svědčí Husova slova,
jež pronesl po přečtení rozsudku 6. 6. 1415. „M. Jan zbledl, Ale rychle se
vzpamatoval a řekl: Pane Ježíši Kriste, odpusť všem mým nepřátelům, že mne
křivě obžalovali, křivé svědky zjednali a křivé články proti mně vymyslili.
Odpusť jim pro své nesmírné milosrdenství!“ Vše, co Hus učil a k čemu vedl,
vyústilo v jeho postoji na koncilu.

Nad stránkami Husova spisu De ecclesia můžeme znovu přemýšlet
o biblickém základu Petrova úřadu jako Kristem ustavené služby universální
jednoty církve. Podle starokřesťanského pojetí nositel tohoto úřadu římský
biskup je především služebník služebníků Božích (servus servorum Dei) a první
mezi rovnými (primus inter pares) v biskupském kolegiu.
Církev čs. husitská může v návaznosti na odkaz Mistra Jana přitakat
Petrovu úřadu ve starokřesťanském smyslu jako duchovní autoritě. To
znamená, přijmout jej jako Kristem ustanovenou službu k jednotě celé církve
v rozmanitosti a lásce, a pokud pozvání k debatě o budoucí podobě této služby
ze strany římskokatolické církve dále trvá, přijmout je a zapojit se do něj.

Bolestné napětí mezi církví Boží a její empirickou podobou (institucí)
církve provází a nelze se mu vyhnout. Církev je společenství na cestě.
Projevuje se v něm svatost Boží i slabost lidí. Nelze proti sobě stavět Boží
církev a církevní instituci, ale nelze je ani beze zbytku identifikovat. Toto
pnutí představuje jednu z variací základní situace církve vyjadřovanou někdy
jako „již-ano a současně ještě-ne“. Toto pnutí třeba ve víře a za pomoci Ducha
nést a v něm setrvat.

V církevní instituci se děje (uskutečňuje; srov. LG 8 subsistit) jedna svatá
všeobecná církev Boží a začíná se Boží království. Toto uskutečnění a účast
na něm patří do kategorie eschatologického tajemství a současně představuje
něco konkrétního a reálně přítomného. Přes mnohou nedokonalost máme v Boží církvi skutečnou účast na díle spásy (svátostný realismus).

Musíme se ptát a společně hledat odpovědi na otázky, proč církev zakouší
tak málo moc evangelia, osvobození, smíření a odpuštění. Proč působí tak
málo věrohodně a mdle? Zda a jak využívá svátostné prostředky Bohem jí
svěřené? V čem její věrohodnost spočívá? Hus hovoří o ctnostech, které činí
úřad autentickým. Co z toho plyne pro nás? Můžeme hovořit o ctnosti ne jako
bezchybnosti, nýbrž jako o ochotě a otevřenosti dát se poučit a napomenout a ve
všech těžkostech zápasit o věrohodný křesťanský život. A nakonec: Jsme jako
společenství schopni a připraveni přijmout a vykonávat církevní autoritu jako
znamení autority Krista nad církví a jako službu, která společenství buduje a
otvírá druhým přístup do Božího království?

Přidat komentář