Nad stránkami Husova spisu De ecclesia můžeme znovu přemýšlet
o biblickém základu Petrova úřadu jako Kristem ustavené služby universální
jednoty církve. Podle starokřesťanského pojetí nositel tohoto úřadu římský
biskup je především služebník služebníků Božích (servus servorum Dei) a první
mezi rovnými (primus inter pares) v biskupském kolegiu.
Církev čs. husitská může v návaznosti na odkaz Mistra Jana přitakat
Petrovu úřadu ve starokřesťanském smyslu jako duchovní autoritě. To
znamená, přijmout jej jako Kristem ustanovenou službu k jednotě celé církve
v rozmanitosti a lásce, a pokud pozvání k debatě o budoucí podobě této služby
ze strany římskokatolické církve dále trvá, přijmout je a zapojit se do něj.

Bolestné napětí mezi církví Boží a její empirickou podobou (institucí)
církve provází a nelze se mu vyhnout. Církev je společenství na cestě.
Projevuje se v něm svatost Boží i slabost lidí. Nelze proti sobě stavět Boží
církev a církevní instituci, ale nelze je ani beze zbytku identifikovat. Toto
pnutí představuje jednu z variací základní situace církve vyjadřovanou někdy
jako „již-ano a současně ještě-ne“. Toto pnutí třeba ve víře a za pomoci Ducha
nést a v něm setrvat.

V církevní instituci se děje (uskutečňuje; srov. LG 8 subsistit) jedna svatá
všeobecná církev Boží a začíná se Boží království. Toto uskutečnění a účast
na něm patří do kategorie eschatologického tajemství a současně představuje
něco konkrétního a reálně přítomného. Přes mnohou nedokonalost máme v Boží církvi skutečnou účast na díle spásy (svátostný realismus).

Musíme se ptát a společně hledat odpovědi na otázky, proč církev zakouší
tak málo moc evangelia, osvobození, smíření a odpuštění. Proč působí tak
málo věrohodně a mdle? Zda a jak využívá svátostné prostředky Bohem jí
svěřené? V čem její věrohodnost spočívá? Hus hovoří o ctnostech, které činí
úřad autentickým. Co z toho plyne pro nás? Můžeme hovořit o ctnosti ne jako
bezchybnosti, nýbrž jako o ochotě a otevřenosti dát se poučit a napomenout a ve
všech těžkostech zápasit o věrohodný křesťanský život. A nakonec: Jsme jako
společenství schopni a připraveni přijmout a vykonávat církevní autoritu jako
znamení autority Krista nad církví a jako službu, která společenství buduje a
otvírá druhým přístup do Božího království?

Přidat komentář