Vážnou otázkou, která prochází stálou reinterpretací, je vztah husitství k evropské reformaci. Do této oblasti patří vedle kladného stanoviska německého reformátora Martina Luthera k Husovu učení též souvislost Husových názorů s teologickými obsahy utrakvismu i Jednoty bratrské, překonávajících časově i obsahově vzdálenost mezi českým reformačním prostředím a pozdějšími evropskými protestantskými reformátory, působícími o sto let později. Jak je však patrné z předchozího výkladu, spojuje Husa s evropskou reformací i příbuznost Husova učení s názory anglického reformátora Jana Viklefa, předcházejícího o jednu generaci Husovo působení.

Třetí důležitou otázku, určitě neulehčující laické veřejnosti pochopení sledované problematiky, tvoří orientace ve spektru pohledů na Husa a s ním i na husitství, diferencované pozicemi různých křesťanských konfesí v minulosti i dnes. V této oblasti proběhl naštěstí nedávno plodný dialog, který do rozsáhlé diskuse zapojil spolu s akademickými husitology i církevní historiky různých církví na ekumenickém základě.

Na třetí otázku navazuje i hledání místa pro hodnocení mistra Jana Husa v různých ideologických schématech moderní doby, ideou novodobé české státnosti počínaje a poválečnou totalitní ideologií konče.

V tomto oddílu výstavy se promítne jen menší část naznačené problematiky v dílčích detailnějších tématech. Další naznačené aspekty budou zmíněny podrobněji jednak v souvislosti s expozicí Husovy ikonografie, jednak spolu s tisky a publikacemi, tvořícími reprezentativní výběrový soubor husitik od 16. století do současnosti.

DÍLČÍ DETAILNĚJŠÍ TÉMATA

---

Hus a husitství

Husův proces, dovršený jeho smrtí na hranici, vyvolal první vlnu odporu proti tomuto aktu mezi českou a moravskou nobilitou. Proti církevní autoritě vystoupila i pražská univerzita. Ke zformování husitského hnutí pak významně přispěla sama církevní autorita, protože koncilní a papežské buly stavěly Viklefa a Husa spolu s jejich českými následovníky do jednoho šiku a připomínaly tak společný ideový základ jejich hereze.

Ortodoxní teologové zde projevili svoji erudici, protože husitští radikálové táborského ražení, přijímající večeři Páně pod obojí způsobou chleba a vína, dospěli vskutku v polovině dvacátých let 15. století k takovému pojetí eucharistie, které se blížilo Viklefovu učení. České země v počátcích husitství však nebyly odsuzovány v prvé řadě pro subtilní scholastické úvahy, ale pro demonstrativní a masové vypovězení poslušnosti církevní autoritě v elementární otázce laického kalicha. Jednoznačný rozdíl ve vysluhování eucharistie se stal nejvýraznějším symbolem rozporu mezi katolickou stranou, přijímající „pod jednou" laického kalicha a husitskou stranou, přijímající „pod obojí způsobou chleba i vína".

Pro základní orientaci připomeňme, že koncil zakázal laický kalich ještě před Husovým upálením 15. června 1415. Bulu, připomínající tento zákaz,pak poslal znovu do Čech v roce 1417, brzy poté, co obdržel deklaraci pražské university o spasitelném účinku laického kalicha z 10. března 1417. Záhy po svém zvolení dne 11. listopadu 1417 potvrdil papež Martin V. platnost všech protihusitských výnosů kostnického koncilu jednou svou bulou ze dne 22. února 1418. Druhou bulou „Inter cunctas" z téhož dne, dal přesné instrukce inkvizitorům, jak bludy Viklefovy a Husovy rozeznávat a potlačit. Husovo jméno se tak ve svém přeneseném středověkém významu stalo synonymem hereze, tedy zločinného aktu odpadnutí od pravé víry, vyřazujícího své pachatele ze středověké křesťanské společnosti. Ještě na konci vlastní husitské revoluce, ve 30. letech 15. století, pokládali proto vedoucí představitelé husitských pražanů, táborů a sirotků užití názvu „hussitae" či „hussones" v souvislosti s nimi ze strany představitelů basilejského koncilu za urážlivé, protože své označení za heretiky odmítali. V pozdějších podáních postupně ztrácel název „husitství" svůj původní hanlivý význam a je to právě on, který dnes nejvýrazněji spojuje v historickém povědomí osobnost mistra Jana Husa s hnutím jeho následovníků, přecházejícím v husitskou revoluci.

Při popisu souvislostí Husových teologických názorů s dalšími husitskými směry zjišťujeme, že husité vzhledem k názorové různosti nedospěli ke společné systematické věroučné výpovědi. Dílčí věroučné syntézy však vznikly. Patří k nim takzvané Vyznání táborů Confessio (Thaboritarum , ) jejímž autorem byl čelný táborský teolog Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. I v tomto dokumentu nalezneme stopy Husova učení. Radikální husité se s umírněnými sjednotili jen v takzvaných čtyřech pražských artikulech z roku 1420, jejichž společný princip, nadřazenost „božího zákona" církevní autoritě, měl též kořeny v Husově učení.

Prosazení této zásady jako výkladového principu pro disputaci mezi husitskými vyslanci a teology basilejského koncilu o reformě křesťanstva patří k nejvýznamnějším úspěchům husitské diplomacie. V učeném dialogu o uznání či zavržení husitských odlišných teologických názorů, soustředěných kolem čtyř pražských artikulů, byl pro jednání basilejského koncilu přijat: „za nejpravdivějšího a nestranného soudce Zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církev ...". Uvedená formulace byla v dalších jednáních připomínána jako „soudce chebský" iudex (egrensis či jako „soudce smluvený v Chebu" iudex
(in Egra compactatus , ) protože k jejímu schválení došlo 18. května 1432 na setkání zástupců husitů a koncilu v městě Chebu. Tato formulace předjímala zásadu, zdůrazněnou později světovou reformací, o užití svědectví Písma svatého jako hlavního zdroje křesťanské svobody a spásy sola (scriptura, Schriftprinzip . )

Několikaletá jednání s basilejským koncilem, zahájená v roce 1433, pak vedla k dohodě mezi husity a církví, která byla slavnostně uzavřena v Jihlavě roku 1436 a je známa jako „jihlavská kompaktáta". Tato dohoda legalizovala husitství na základě přijetí redukce čtyř artikulů, omezených v podstatě na povolení  svátostného přijímání „pod obojí způsobou" sub (utraque speciae . ) Umírněné  husitství po uzavření kompaktát se proto nazývá utrakvismem.

---

 Husitství a reformace

Současná historiografie používá pro vyjádření kontinuity dlouhodobých procesů, procházejících obdobím evropského vrcholného a pozdního středověku, pojmu takzvané „dlouhé vlny". Logicky tu vyvstává otázka, zda v průběhu „dlouhé vlny" nepředstavuje husitství zvláště ve své dynamické revoluční fázi anomálii těchto procesů. V mladší české historiografii se předstupeň uvedené otázky zprvu promítl například do diskuse, vycházející z marxistických společenských teorií, bylo-li husitství revolucí či jen revolučním hnutím. Česká nemarxistická historiografie přispěla ke zkoumání tohoto problému koncepcí, odlišující první a druhou reformaci, v níž první proud reformačního procesu zahrnoval spolu s husitstvím a viklefismem též valdenství. Tento přístup měl svoji paralelu v evropské historiografii, vymezující období takzvané „předčasné reformace" (Préréforme, Vorzeitige Reformation, Premature Reformation). Postupné formování nového pohledu je v posledních letech patrné v charakteristice husitství jako „reformace před reformacemi" a posléze v jeho zařazení na počátek „evropského reformačního cyklu", plně se rozvíjejícího až v reformacích 16. století. Vztah husitství k reformačnímu cyklu je v současnosti popisován pomocí modelu „dvou dlouhých vln", šířících se od 14. století do doby krátce před rokem 1520. Vyjádřeno slovy významného historika husitství Františka Šmahela: „První vlna se nesla ve znamení svobody slova božího, druhá, zčásti ve spojení s první, proměnila tvářnost českého státu." (F. Šmahel: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha 2001, s. 6.)

Pro„otce evropské reformace", německého reformátora Martina Luthera (1483 – 1546) byla osobnost Jana Husa klíčem k pochopení reformačních snah v českých zemích. 5. července roku 1519, při disputaci s teologem Johannem Mayrem Eckem v Lipsku, symbolicky v den před výročím Husova upálení, se Luther výslovně přihlásil k Husovu teologickému odkazu. V následujících letech navázal kontakty s Jednotou bratrskou i s českými utrakvisty a ztotožnil se se zásadou laického kalicha při večeři Páně. Lutherův důraz na zásadní význam Bible, projevující se též v jeho překladu Nového zákona do němčiny, byl analogií obdobného úsilí Jednoty bratrské v českém prostředí.

Český utrakvismus byl od první třetiny 16. století novými evropskými reformačními impulsy výrazně ovlivněn. Na rozdíl od staroutrakvistů, kteří se drželi kompaktát jako formální záruky své víry, otevírali se novoutrakvisté novým reformačním podnětům a přijímali postupně jejich zásady. Jednota bratrská, která vycházela z radikálních reformačních základů, neuznávala ani katolickou ani utrakvistickou cestu. „Vyznavači radikální reformace, osobujíce si mnohdy právo individuálního výkladu Bible, nacházejí vzor k napodobení a k následování v apoštolské církvi Ježíše Krista a biblickou zvěst považují za jediný zdroj poučení, za jedinou životní směrnici. V tomto smyslu jdou ke kořenům, jsou radikální a důsledný radikalismus hodlají uplatňovat i v soukromém životě, v morálních postojích a ve veřejném životě." (Josef Macek: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 286). Překladatelská práce bratrských bohoslovců, jejímž vrcholem bylo vydání Bible kralické (1579 – 1594) v českém jazyce, se stala zcela výjimečným dílem, navazujícím na Milíčův, Janovův i Husův biblismus a zařazujícím českou reformaci na významné místo evropského a světového reformačního směřování.

Výrazem koexistence utrakvistického, novoutrakvistického a bratrského směru české reformace se v roce 1575 stalo České vyznání (Česká konfessí), které představovalo kompromis mezi husitskou tradicí, dobovými názory českých evangelíků a přístupem Jednoty bratrské. Vzorem pro České vyznání byla Augsburská konfese z roku 1555, která tvořila předpoklad pro uznání evangelictví
v německé říši. Je příznačné, že ve svém úvodu se České vyznání hlásí k odkazu Mistra Jana Husa.

Citace textu: „...my náboženství a té pravé křesťanské starodávní podobojí svaté víry jsme, kterážto od Syna Božího, Pána a Spasitele našeho Jezu Krista svůj začátek má, a skrze svaté apoštoly hlásána byla, až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty lety prvotně přišla; potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže, kázáním a učením slova Božího obnovená až také odsad do okolních zemí se dostala." (Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha 1951, s. 273).

Jakoubkův názor o závaznosti přijímání pod obojí způsobou se po Husově smrti v reformním prostředí rychle šířil, ačkoliv jej kostnický koncil odsoudil jako kacířství. Prosazení laického kalicha bylo nejen výrazem demokratizační tendence rovnost všech účastníků bohoslužby před božím zákonem ale stoupenci reformy ho chápali především jako duchovní posilu pro nadcházející rozhodný zápas s Antikristem, kterého ztotožňovali se zkaženou institucionální církví. Toto očekávané střetnutí mělo přiblížit konec pozemských dějin a vítězství božího království. Trvalo však ještě určitý čas, než se kalich stal sjednocujícím husitským symbolem.

Po Husově tragické smrti se přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou stalo viditelným znakem, jímž se přívrženci reformy církve a společnosti odlišovali od katolíků uznávajících autoritu papeže a koncilu. Stoupence Husova učení začali protivníci častovat nej různějšími názvy, k nejobvyklejším náleželo označení viklefisté či husité, které časem převážilo. Říkalo se jim také utrakvisté z latinského sub utraque, tj. podobojí a kališníci symblaického kalicha Husitská strana získala v letech 1416–1418 převahu v Praze, přibližně v polovině českých královských měst, mezi mnohými českými šlechtici i na západní a jihovýchodní Moravě. Podporu pro šíření kalicha znamenalo stanovisko pražské univerzity, nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka i shovívavý postoj krále Václava IV.

Pokračující štěpení společnosti a stupňující se politické napětí umocňovaly na husitské i katolické straně sílu náboženského citu. Vznícená religiozita se  projevovala zvýšenou úctou k Bibli i k svátosti oltářní, kterou ovšem znepřátelené strany vnímaly odlišně.

Zpráva o Husově upálení vyvolala v českých zemích mezi přívrženci betlémského kazatele nebývalé vzrušení, ústící v projevy smutku, lítosti i nevole. V Betlémské kapli uspořádali Husovi stoupenci tryznu, vzpomínkové akce se pak každoročně opakovaly dne 6. července. K Husově památce se přihlásila pražská univerzita, šlechta z Čech a Moravy protestovala 2. září 1415 proti Husovu odsouzení a popravě stížným listem, adresovaným kostnickému koncilu. Pečeti k několika vyhotovením textu přivěsilo 452 příslušníků nižší i vyšší šlechty, na nejčelnějších mítech nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka a moravský zemský hejtman Lacek z Kravař. Husovo potrestání a smrt list prohlásil za „věčnou hanbu a skvrnu nejkřesťanštějšího Království českého a nejjasnějšího Markrabství moravského a nás všech..."

Kostnický koncil protesty českých šlechticů nevyslyšel. Necelý rok po Husově smrti, 30. května 1416 byl na stejném místě jako betlémský kazatel upálen jeho přítel, oblíbenec pražských studentů a výmluvný filozof mistr Jeroným Pražský. Oba muže začali jejich přívrženci uctívat jako světce.

T aké mezi husity docházelo stále častěji ke sporům. Zatímco Husovi spolupracovníci a přátelé z řad mistrů pražské univerzity si počínali ve vztahu k církevním tradicím a zvyklostem rozvážněji, husitští radikálové požadovali důsledný návrat k závaznému vzoru apoštolské a prvotní církve, která se podle nich vyznačovala neokázalostí a prostotou. Zvláště silné seskupení radikálně smýšlejících husitských kněží nalezlo působiště v Sezimově Ústí a načas také v Soběslavi.

Sílící mezinárodní tlak přinutil krále Václava IV. vyhlásit v prvních měsících roku 1419 protihusitská opatření. V pražských městech se k farním kostelům vrátili vyhnaní katoličtí kněží a husité mohli vykonávat bohoslužbu jen ve třech svatyních. Také někteří husitští šlechtici začali obracet a katolické vrchnosti přitvrdily kurs. Od Velikonoc 1419 mobilizovali husitští kazatelé své venkovské přívržence v masově navštěvovaných „poutích na horách". Na vyvýšených místech, blíže Bohu a v očekávání brzkého konce pozemského světa, konali husité své bohoslužby, naslouchali kázáním a upevňovali pospolitost zpěvem duchovních písní. Od 6. července 1419, kdy Václav IV. provokativně v den výročí Husovy smrti vyměnil husitské konšely na Novém Městě pražském za přívržence katolicismu, situace eskalovala. V neděli 30. července 1419 při dokonale zorganizované akci, zaútočil husitský zástup, vedený kazatelem Janem Želivským a členem královské ostrahy Janem Žižkou z Trocnova, na Novoměstskou radnici, svrhl z oken a ubil přítomné konšely a ujal se správy obce. Brzy poté, 16. srpna, zemřel na Novém hradě u Kunratic král Václav IV. Husitská revoluce propukla naplno.

Od podzimu 1419 probíhal v Českém království ozbrojený boj mezi husity a jejich protivníky. Na husitské straně se jako vojevůdce již na počátku proslavil jednooký válečník Jan Žižka z Trocnova, od března 1420 hejtman jihočeského Tábora. Tuto husitskou obec, řídící se božím zákonem, založili v předjaří 1420 na strategicky příhodném místě nad řekou Lužnicí sezimoústečtí husité, kteří své město opustili a brzy i zničili. Táborité potom spolu s pražskými husity i utrakvisty z východních a severozápadních Čech čelili v létě 1420 křižácké výpravě, vyhlášené papežem a vedené římským králem Zikmundem. S vědomím společného programu, shrnujícího husitské pojetí božího zákona a obsaženého v tzv. čtyřech artikulech pražských (svobodné kázání slova božího, zákaz světského panování kněží, přijímání z kalicha, trestání smrtelných hříchů), ve vojenské konfrontaci uspěli. Po vítězné bitvě na vrchu Vítkově před Prahou odrazil Žižka spolu s Pražany Zikmundovy křižáky, další porážku utrpěl král Zikmund 1. listopadu 1420 v bitvě před Vyšehradem.

Odstranit církevní rozkol měl podle dohody mezi papežem Janem XXIII. a králem Zikmundem všeobecný koncil, svolaný do jihoněmecké Kostnice. V průvodu krále Zikmunda byli i dva čeští páni – Jan z Chlumu a Václav z Dubé, kteří přinesli Husovi výzvu krále Zikmunda, aby se pod královskou ochranou vydal do Kostnice a mohl tak obhájit pověst svou i českého království. Stále sílící přijímání Viklefových myšlenek bylo důvodem obviňování českého království z  rozmáhajícího se kacířství. Hus sám sice tvrdil, že byl odsouzen za kázání proti hříšnému kněžstvu, ale jeho domácí oponenti to vyvraceli a prohlašovali, že se tak stalo pro obhajoby odsouzeného heretika Viklefa. Hus se po delším váhání rozhodl do Kostnice odjet.

Hus se vydal na cestu doKostnice11. října 1414 z hradu Krakovce. Během cesty se nesetkal s žádnými nesnázemi a do Kostnice dorazil bezpečně 3. listopadu 1414. Vyznačena jsou velkými písmeny místa bezpečně zjištěného Husova, malými písmeny místa pravděpodobného pobytu: pobytu:

• KRAKOVEC
• Tachov
• BÄRNAU
• NEUSTADT
• WEIDEN
• SULZBACH
• HERSFELD
• HERSBRUCK
• LAUFF
• NÜRNBERG
• Ulm
• BIBERACH
• Meersburg
• KONSTANZ

V Kostnici se Hus po svém příchodu ubytoval v ulici sv. Pavla u vdovy Fidy blíže městské brány.

Kostnický koncil byl do té doby největším shromážděním církevních hodnostářů, ale také místem politických zájmů, kde se setkávali i významní představitelé světské moci. Byl však také místem, kde hledali svůj prospěch i různí příživníci a dokonce i nekalé živly.

"Na concilium sám papež Jan XXIII. osobně byl jest, k tomu tři patriarchové, 23 kardinálů, 27 arcibiskupů, biskupů 106, biskupů titulovaných z klášterů 33, opatů 103, soudcí síně papežovy 18. Doktorů svatého písma, v dekretích a v právích a mistrů 343, ... Králů a knížat světských osobně 28 bylo, hrabí 78, šlechticů, vladyk, rytířů 676, zlatníků 48, kramářů 350, krejčí 170, ševců 86 ... šenkýřů 45, barvířů 336, trubačů, hudců, pištců, kejklířů 516, nevěstek zjevných 718."

Krátce před Husem přibyl do Kostnice i papež Jan XXIII., kterého cestou v zasněžených Alpách potkala nehoda.

V Praze mezitím mistr Jakoubek ze Stříbra zahájil podávání večeře Páně pod obojí způsobou. To bylo pro církev nepřijatelné, protože to znamenalo porušení liturgické jednoty.

O kalich začaly ostré polemiky.

Hus nejprve váhal, zda má přijímání pod obojí schválit, ale v Kostnici v posledních dnech své svobody s ním souhlasil a napsal kvestii, která je doporučuje.

Hus byl 28. listopadu byl zatčen a později uvězněn v krutém žaláři v klášteře dominikánů.

V žaláři píše Hus drobné traktáty, některé dokonce na prosbu svých žalářníků, a udržuje tajně korespondenci se svými přáteli a průvodci v Kostnici.

V Kostnici pokračuje po příjezdu krále Zikmunda o Vánocích roku 1414 jednání koncilu. Husova kausa je prozatím odsunuta do pozadí, aby nebylo rušeno řešení závažnějších problémů. Ve městě zatím pokračuje čilý život a obchody na tržišti.

Po útěku papeže Jana XXIII. z Kostnice a jeho dostižení a následném uvěznění byl Hus převezen do nového žaláře na hradě Gottlieben. Pro Husa nepříznivými náznaky bylo nové odsouzení Viklefa a zákaz přijímání pod obojí, které koncil vyslovil.

Znovu bylo zahájeno soudní řízení proti Husovi, který byl opětovně vyslýchán. V čele soudu stál kardinál Pierre d ́Ailly, rozhodný odpůrce Husových názorů. Proti všem pravidlům řízení proti kacířům byly na přání krále Zikmunda povoleny Husovi tři veřejné výslechy. Hus byl konfrontován se články vybranými z jeho spisů, zvláště z traktátu De Ecclesia (O církvi) a pokoušel se je hájit proti obvinění z hlásání bludného učení. Hus si neuvědomil dost jasně, že se nekoná scholastická disputace, na kterou se připravoval, nýbrž trestní řízení pro kacířství. Ačkoliv byla jeho obhajoba statečná, dopouštěl se některých netaktických výroků.

Nejhoršími protivníky a žalobci Husa byli čeští účastníci koncilu, zvláště někdejší jeho přítel mistr Štěpán z Pálče, který proti němu sestavoval žalobní články. Po skončení koncilu se nesměl vrátit do Čech a odešel do Polska.

Ze žaláře psal Hus své poslední dopisy přátelům do Kostnice i domů do Čech. Husovi byla nabídnuta velmi umírněná formule odvolání, o kterou se přičinil jeho někdejší soudce a nynější člen soudu kardinál Zabarella. Hus odmítá s odůvodněním, že nemůže odvolat něco, co nehlásal. Byl pokládán za zatvrzelého,
zbaven kněžské hodnosti a odevzdán světskému soudu k potrestání. Hus doufal, že bude moci přednést připravenou "Sermo de Pace" (Řeč o míru).

Úryvky z Husova listu

z 10. 6. 1415, napsaného v Kostnici v žaláři

Mistr Jan Hus, v naději slúha boží, všem věrným Čechóm, jenž pána boha milují a budú milovati, žádost svú vzkazuje, aby pán buoh dal jim v své milosti přěbývati i skonati a v radosti nebeské na věky přěbývati Amen.

Věrní a v bohu milí páni, panie, bohatí i chudí. Prosím vás a napomínám, aby pána boha poslúchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, aby pravdy boží, kterúž sem z božieho zákona psal a z řečí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, ač by kto ote mne slyšal na kázání neb súkromie co proti pravdě božie, aneb ač bych kde psal, jenž, ufám bohu, toho nenie, aby toho nedržal. Prosím také, ač kto viděl mé lehké obyčeje v mluvenie neb v skutciech, aby sě jich nedržal, ale aby za mě boha prosil, aby mi řáčil odpustiti. Prosím, aby kněží dobrých obyčejóv milovali a velebili a je ctili, a zvláště, jenž pracují v slově božiem. Prosím, aby sě varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž die spasitel, že sú v rúšě ovčiem a vnitř vlcie hltaví.

Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě jie zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Prosím mistróv, aby, jsúce dobře živi, své žáky věrně učili, najprvé aby boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obcě a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani pro světské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby sě pilně pro boží chválu a pro spasenie své i jiných lidí učili.

Psal sem list tento vám v žaláři v okovách, čakaje nazajtřie na smrt odsúzenie, maje plnú naději v bohu, abych pravdy božie neustupoval a bludóv, kteréž sú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřísahal. Kterak se mnú pán bóh milostivě činí a se mnú jest v divných pokušeniech, poznáte, až sě u boha v radosti s jeho pomocí shledáme.

Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali, a pravdy každému přáli. Dán list v noci u pondělí přěd svatým Vítem po dobrém angelu.