Ani ve venkovském exilu nezapomínal Hus na své pražské posluchače a milovanou Betlémskou kapli. V červnu 1413 se tu nakrátko opět objevil a dokončil zde české zpracování latinského spisu De sex erroribus (O šesti bludiech), zvěčněného posléze na stěnách kaple.

Mezi obdivovatelky Jana Husa náležela také šlechtična Anna z Mochova, jejíž muž Jan byl příslušníkem rodu Vítkovců a majitel Sezimova Ústí. V tomto poddanském městě, v sousedství Kozího hrádku, Hus zřejmě od dubna 1414 pobýval a 26. června téhož roku zde dopsal spis O hřieše.

Bezprostředním důvodem Husova odchodu ze Sezimova Ústí kolem poloviny července 1414 bylo zřejmě rozšíření epidemie pravého moru. Našli se však i pomlouvači, kteří tvrdili, že Hus byl z kraje vyhnán. Hus jednomu z nich, pobývajícímu pravděpodobně na Bechyni, rázně odpověděl: „...velmi mne žádají v tom kraji, v němž sem kázal... A oznámiv jim pravdu boží, již jsem do jiného kraje se přibral proto, abych tu pravdu také ohlásil."

Poslední venkovský azyl nalezl Hus pod ochranou vlivného šlechtice a vratislavského hejtmana Jindřicha Lefla z Lažan na hradě Krakovci u Rakovníka. Krakovec byl přepychový hrad, vybudovaný na konci 14. století stavebníky  královské huti Václava IV. pro panovníkova přítele Jíru z Roztok. V odlehlé krajině, stranou hlavních cest, měl mistr Jan zajištěno pohodlí i bezpečí.

 

 

Jedno z útočišť po odchodu z Prahy nalezl Hus zřejmě na hradě Egerberku, který se vypíná nedaleko vsi Lestkov na jižním břehu Ohře. Hrad v té době vlastnil Mikuláš Augustinův, řečený Bohatý, zastávající úřad nejvyššího písaře. Pod ochranou mocného příznivce zde mistr Jan krátce pobýval na přelomu let 1412 – 1413 a zahájil v tehdy přepychovém sídle práci na české Postile.

Na počátku roku 1413 byl Hus opět v Praze a hovořil o dalším postupu své pře se šlechtickými přívrženci. Jeho opětovná kázání v Betlémské kapli však vzbudila rozruch, takže se raději stáhl a ve volném čase dokončil Knížky o svatokupectví, v nichž, opíraje se o názory Viklefovy, podrobil tvrdé kritice kupčení s církevními úřady a odsoudil jakoukoliv směnu „duchovní věci za neduchovní…" Poslední věty napsal, jak sám udává, na „Hromnice 2. února léta tisícieho čtyrstého třináctého".

Od jara 1413 se Hus sbližoval s významným šlechtickým politikem Čeňkem z Vartenberka, který od roku 1414 vykonával úřad nejvyššího purkrabího pražského a od roku 1412 byl poručníkem nezletilého Oldřicha z Rožmberka, dědice rozsáhlých statků ležících především v jižních Čechách. Pan Čeněk se stal předním Husovým přívržencem a ochráncem. Svůj příklon k Husovu výkladu božího zákona snad manifestoval i pořízením skvostně zdobené Bible, jejíž písař se částečně přidržel nejstaršího českého překladu Písma a částečně již druhého a třetího překladu, odrážejících husitský přístup ke stěžejnímu křesťanskému textu. Výzdoba rukopisu, jehož vznik odborníci kladou do let 1414 - 1420 a obsahujícího též Husův Menší výklad na desatero, sepsaný po roce 1412, prozrazuje přímou souvislost s uměním dvora Václava IV.

Sílící kampaň proti Husovi si vynutila, aby betlémský kazatel nalezl místo, v němž by se cítil bezpečně. Pan Čeněk z Vartenberka mu na jaře či v létě 1413 vyhlédl jihočeský Kozí hrádek, který drželi bratři Jan a Ctibor z Kozí. Zde, nedaleko Sezimova Ústí, psal Hus svá vrcholná díla a vydával se kázat do blízkého i vzdálenějšího okolí. Sám o tom vydal svědectví: „Prvé sem kázal v městech i v uliciech, ale nyní káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst i vsí..." Není vyloučeno, že Hus, zaštítěný ochranou pana Čeňka, kázal i na blízkých rožmberských hradech Příběnicích a Choustníku.

Na Kozím hrádku měl pracovitý Hus dostatek času nejen kázat, ale také promýšlet svá stanoviska a psát texty zásadní povahy. Není vyloučeno, že právě zde dokončil své stěžejní latinsky psané dílo De Ecclesia církvi v němž prohlásil za skutečnou církev Kristovu všechny věrné křesťany předurčené ke spasení, nikoliv institucionální církev v čele s papežem. Tato práce později výrazně přispěla k Husovu odsouzení v Kostnici. K českému laickému publiku se obracel česky psanou Postilou, souborem kázání, dokončených na Kozím hrádku 27. října 1413.

 

Všemohoucí bůh jediný v bytnosti a trojí v osobách, je první a poslední útočiště utlačovaných. On je Hospodin, který střeží pravdu na věky a zjednává právo a milosrdenství těm, jimž se děje bezpráví. Blízko je všem, kdo ho vzývají v pravdě, zajaté zbavuje pout, „uskutečňuje touhu těch, kdo se ho bojí, střeží všechny, kdo ho milují, a záhubou trestá všechny nenapravitelné hříšníky."

Hle, opíraje se o tento nejsvětější a nejúčinnější příklad Vykupitelův, z těžkého útlaku, z křivého rozsudku a z předstírané klatby velekněží, zákoníků, farizeů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově, k Bohu se odvolávám a jemu svěřuji svou při. V tom následuji šlépěje Spasitele Ježíše Krista, podobně jako se pokorně a prospěšně odvolali, když jim bylo bezprávně ukřivděno, svatý a veliký patriarcha cařihradský Jan Zlatoústý od dvou koncilů biskupů a duchovenstva, a v naději blažení biskupové Ondřej, biskup Pražský, a Robert, biskup Linkolnský, od papeže k svrchovanému a nejspravedlivějšímu soudci, který se nedá zastrašit bázní, ani zviklat přízní, ani získat darem, ani oklamat nepravdivými svědky.

Je tedy zřejmé, že jsem si nezasloužil, abych nesl potupnou známku vzdorovitého, protože jsem se nedostavil na předvolání k římské kurii nikoli z pohrdavosti, nýbrž z rozumných důvodů, jednak proto, že na cestě na mne ze všech stran číhaly nástrahy, jednak proto, že mne učinila ostražitým nebezpečí, do nichž upadli jiní, jako bylo oloupení a uvěznění mistrů Stanislava a Štěpána Pálče. Ti, chtějíce uposlech nout předvolání, byli v Bologni oloupeni o peníze a jiný majetek a potupně uvěznění. Jednali s nimi jako se zločinci bez jakéhokoli předchozího výslechu. Dále také proto, že moji zástupci byli odhodláni zavázat se  u římské kurie ke zkoušce ohněm s každým, kdo by se chtěl proti mně postavit jako žalující strana. Dále také proto, že mého zákonného zástupce u zmíněné  kurie uvěznili, třebaže, jak soudím, neprovinil se ničím.

Stará práva zajisté, ať už jde o práva božská ve Starém a Novém zákoně, nebo o práva kanonická, všechna hájí zásadu, že soudcové se mají odebrat na místa, kde byl podle udání zločin spáchán, a tam vyšetřovat oprávněnost obvinění proti obžalovanému nebo nařčenému výslechem těch, kdo obžalovaného znají z osobního styku, kdo nejsou zaujatí odpůrci nebo nepřátelé obžalovaného či udaného člověka, nýbrž jsou čestní a nikoho nehanobí, ano horlivě milují zákon Ježíš Krista. A konečně hájí zásadu, že se pohnanému nebo obžalovanému má dostat vhodného a bezpečného přístupu k soudu a že ani soudce ani svědkové nemají být jeho osobní nepřátelé. Poněvadž tedy zřejmě chyběly tyto podmínky, potřebné k tomu, abych se mohl dostavit živ a zdráv, měl jsem právo cítit se před Bohem prosto obvinění ze zatvrzelosti a zbaven předstírané a nestoudné klatby.

Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské university, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka.

Úryvky z českého překladu Husova odvolání ke Kristu.