Tato slova zde pronáším jako vědomou polemiku s některými postmoderními mysliteli, kteří tvrdí, že dějiny neexistují, že jsou pouhým konstruktem či fikcí, respektive množstvím paralelních mytických nebo bezmála pohádkových příběhů, postrádajících relevantní vypovídací hodnotu ve vztahu k navždy zmizelé a vlastně nepoznatelné minulosti. Nehodlám se tady pouštět do metavědeckých debat. Dějiny prostě existují a nelze jim, jak názorně ukázala nedávná prezidentská volební kampaň, uniknout. Ano, jsou možné různé a protichůdné intepretace dějin, avšak dějiny nelze zrušit. Naše nynější situace je totiž jejich momentálním výsledkem. Stejně jako si každý člověk nese v sobě vlastní životní zkušenost, jejímž prizmatem vnímá a hodnotí svět kolem sebe, sdílí obdobnou zkušenost společenství žijící v určitém prostoru a spjaté i formované historickými zkušenostmi. I když pociťujeme a vykládáme české dějiny rozdílně, vždy se vztahujeme k  základním milníkům a výrazným osobnostem, které pokládáme za nepominutelné a zásadní, protože podstatně ovlivnily osud česko-moravského prostoru, lidí v něm žijících i, ať už přímo nebo nepřímo, naši současnost. Hus a Tomáš Garrigue Masaryk k takovým velkým a názorově vyhraněným postavám náleží. Jinak by nevyvolávaly spory a polemiky.  

Ptám-li se, jak se k oběma mužům vztahujeme dnes, neubráním se rozpakům. Blíží se veliké Husovo výročí, 600 let od jeho upálení, a státní i veřejnoprávní instituce projevují o důstojné připomenutí osobnosti vpravdě evropské důležitosti, zatím jen pramalý zájem. Masaryk se nám z veřejného prostoru vytrácí snad ještě rychleji. To vše je jistě důsledek dominujících technokratických i pragmatických přístupů, přezíravých vůči duchovním hodnotám (natož vůči etickému rozměru lidského bytí), oslabení historického vědomí a obav z dějin, které budí názorové kontroverze a jež by proto strážci politické korektnosti i apoštolové globalizace nejraději škrtli. Snahy o likvidaci školního dějepisu jako příliš faktografického učebního předmětu vycházejí těmto tendencím v ústrety. Nedivme se proto, že nynější mládeži Hus, Komenský a Masaryk víceméně splývají, neboť působili kdysi dávno, a že ji neoslovují ani události let 1918, 1938, 1945 či 1968. Jenže ztráta historické paměti má celospolečensky fatální důsledky. V digitálním věku činí lidi snadno manipulovatelnými, což názorně dokládají mediální i volební kampaně. Ještě před dvaceti lety by bylo sotva reálné, aby mohli pomýšlet na volební úspěch uchazeči kandidující s logem v zlatočerných barvách, evokujících habsburské císařství, nebo aby mediální mainstream oživoval duchovní i politickou atmosféru takzvané druhé republiky. Na závěr se proto vracím k Masarykovi. Máme-li v budoucnosti obstát, nesmíme zapomínat na platnost slov, že se státy udržují při životě idejemi, z nichž vznikly.            

Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc.                

Kommentar schreiben