I když se to na první pohled nezdá, s Janem Husem se nesnadno potýkali též komunisté. Příčina tkvěla v jejich programovém ateismu, který znesnadňoval plné ocenění univerzitního učitele a kněze, v očích ortodoxních komunistů „profesora“ a „flanďáka“. Hus však byl již natolik zakotven v historickém vědomí většiny české společnosti jako veliká, ba přímo pokroková osobnost, že své rozpaky překonali a husineckého rodáka vytvarovali do podoby sociálního revolucionáře či alespoň sociálního reformátora. Tento zjednodušený obraz ladil s redukcionistickým pojetím dějin, vyplněných permanentními sociálními zápasy. Hus jistě projevoval smysl pro sociální problémy, lék na ně však nehledal v destrukci stávajícího řádu, nýbrž v důsledném respektování božího zákona. To byla podle něho podmínka harmonizace vzájemných vztahů mezi duchovenstvem, šlechtou a dělným lidem, zahrnujícím jak poddané rolníky, tak městské obyvatelstvo.

Letmá a nutně schematická sonda snad ukázala, že Husa lze rozdílně vykládat a zároveň aktualizovat, není možné jej však při interpretaci české historie obejít. Stejně tak není možné pominout dva muže, kteří v Husovi viděli úhelný kámen českých i evropských dějin a jejichž myšlenky i politická praxe tolik vadily neoabsolutistickým a totalitním režimům. František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk pojali Jana Husa jako stěžejní osobnost své filozoficko-dějinné koncepce nikoliv náhodou. Oba moravské rodáky, hlásící se k nekatolické křesťanské tradici, spojovala s Husem, jak již jsem zmínil, intenční kontinuita, tj. důraz na etický rozměr bytí, život v pravdě, která je duchovní mocí nad člověkem a veškerým jeho konáním. Tato intenční kontinuita má společné filozofické východisko, jímž je platonismus. Husovo, Palackého i Masarykovo lpění na ideálu, nedosažitelné normě i výzvě, k níž se lidstvo vztahuje, prozrazuje platónský vklad, tvořící zároveň spojnici mezi epochami. Mezi Husem, Palackým a Masarykem tak opravdu existuje ideová souvislost, i když betlémský kazatel rozhodně nehájil myšlenky svobody svědomí, pokroku, racionálního poznání a občanské rovnosti, které si ve svůj štít vetklo osvícenství a jež později s odlišným akcentem rozvíjely liberální a socialistické směry.

Ocitáme se tak rázem u příčiny letitého sporu mezi historiky a filozofy o smysl českých dějin. Zatímco moderní historická věda ze svého pohledu oprávněně odmítla Masarykovu tezi o návaznosti českého obrození, reprezentovaného především Palackým, na Jana Husa, (silně idealizované) táborství a jednotu bratrskou jako nepodložený konstrukt, filozofové zastávají jiný názor. U Husa, Palackého i Masaryka vyzdvihují „šíři mravní angažovanosti“, obsahující „nutný transcendentální přesah“, který v dnešní utilitární době tolik chybí. V tomto směru jim i z pozice historika musím dát za pravdu.

Kommentar schreiben