Vážnou otázkou, která prochází stálou reinterpretací, je vztah husitství k evropské reformaci. Do této oblasti patří vedle kladného stanoviska německého reformátora Martina Luthera k Husovu učení též souvislost Husových názorů s teologickými obsahy utrakvismu i Jednoty bratrské, překonávajících časově i obsahově vzdálenost mezi českým reformačním prostředím a pozdějšími evropskými protestantskými reformátory, působícími o sto let později. Jak je však patrné z předchozího výkladu, spojuje Husa s evropskou reformací i příbuznost Husova učení s názory anglického reformátora Jana Viklefa, předcházejícího o jednu generaci Husovo působení.

Třetí důležitou otázku, určitě neulehčující laické veřejnosti pochopení sledované problematiky, tvoří orientace ve spektru pohledů na Husa a s ním i na husitství, diferencované pozicemi různých křesťanských konfesí v minulosti i dnes. V této oblasti proběhl naštěstí nedávno plodný dialog, který do rozsáhlé diskuse zapojil spolu s akademickými husitology i církevní historiky různých církví na ekumenickém základě.

Na třetí otázku navazuje i hledání místa pro hodnocení mistra Jana Husa v různých ideologických schématech moderní doby, ideou novodobé české státnosti počínaje a poválečnou totalitní ideologií konče.

V tomto oddílu výstavy se promítne jen menší část naznačené problematiky v dílčích detailnějších tématech. Další naznačené aspekty budou zmíněny podrobněji jednak v souvislosti s expozicí Husovy ikonografie, jednak spolu s tisky a publikacemi, tvořícími reprezentativní výběrový soubor husitik od 16. století do současnosti.

DÍLČÍ DETAILNĚJŠÍ TÉMATA

Hus a husitství

Husův proces, dovršený jeho smrtí na hranici, vyvolal první vlnu odporu proti tomuto aktu mezi českou a moravskou nobilitou. Proti církevní autoritě vystoupila i pražská univerzita. Ke zformování husitského hnutí pak významně přispěla sama církevní autorita, protože koncilní a papežské buly stavěly Viklefa a Husa spolu s jejich českými následovníky do jednoho šiku a připomínaly tak společný ideový základ jejich hereze.

Ortodoxní teologové zde projevili svoji erudici, protože husitští radikálové táborského ražení, přijímající večeři Páně pod obojí způsobou chleba a vína, dospěli vskutku v polovině dvacátých let 15. století k takovému pojetí eucharistie, které se blížilo Viklefovu učení. České země v počátcích husitství však nebyly odsuzovány v prvé řadě pro subtilní scholastické úvahy, ale pro demonstrativní a masové vypovězení poslušnosti církevní autoritě v elementární otázce laického kalicha. Jednoznačný rozdíl ve vysluhování eucharistie se stal nejvýraznějším symbolem rozporu mezi katolickou stranou, přijímající „pod jednou" laického kalicha a husitskou stranou, přijímající „pod obojí způsobou chleba i vína".

Pro základní orientaci připomeňme, že koncil zakázal laický kalich ještě před Husovým upálením 15. června 1415. Bulu, připomínající tento zákaz,pak poslal znovu do Čech v roce 1417, brzy poté, co obdržel deklaraci pražské university o spasitelném účinku laického kalicha z 10. března 1417. Záhy po svém zvolení dne 11. listopadu 1417 potvrdil papež Martin V. platnost všech protihusitských výnosů kostnického koncilu jednou svou bulou ze dne 22. února 1418. Druhou bulou „Inter cunctas" z téhož dne, dal přesné instrukce inkvizitorům, jak bludy Viklefovy a Husovy rozeznávat a potlačit. Husovo jméno se tak ve svém přeneseném středověkém významu stalo synonymem hereze, tedy zločinného aktu odpadnutí od pravé víry, vyřazujícího své pachatele ze středověké křesťanské společnosti. Ještě na konci vlastní husitské revoluce, ve 30. letech 15. století, pokládali proto vedoucí představitelé husitských pražanů, táborů a sirotků užití názvu „hussitae" či „hussones" v souvislosti s nimi ze strany představitelů basilejského koncilu za urážlivé, protože své označení za heretiky odmítali. V pozdějších podáních postupně ztrácel název „husitství" svůj původní hanlivý význam a je to právě on, který dnes nejvýrazněji spojuje v historickém povědomí osobnost mistra Jana Husa s hnutím jeho následovníků, přecházejícím v husitskou revoluci.

Při popisu souvislostí Husových teologických názorů s dalšími husitskými směry zjišťujeme, že husité vzhledem k názorové různosti nedospěli ke společné systematické věroučné výpovědi. Dílčí věroučné syntézy však vznikly. Patří k nim takzvané Vyznání táborů Confessio (Thaboritarum , ) jejímž autorem byl čelný táborský teolog Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. I v tomto dokumentu nalezneme stopy Husova učení. Radikální husité se s umírněnými sjednotili jen v takzvaných čtyřech pražských artikulech z roku 1420, jejichž společný princip, nadřazenost „božího zákona" církevní autoritě, měl též kořeny v Husově učení.

Prosazení této zásady jako výkladového principu pro disputaci mezi husitskými vyslanci a teology basilejského koncilu o reformě křesťanstva patří k nejvýznamnějším úspěchům husitské diplomacie. V učeném dialogu o uznání či zavržení husitských odlišných teologických názorů, soustředěných kolem čtyř pražských artikulů, byl pro jednání basilejského koncilu přijat: „za nejpravdivějšího a nestranného soudce Zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církev ...". Uvedená formulace byla v dalších jednáních připomínána jako „soudce chebský" iudex (egrensis či jako „soudce smluvený v Chebu" iudex
(in Egra compactatus , ) protože k jejímu schválení došlo 18. května 1432 na setkání zástupců husitů a koncilu v městě Chebu. Tato formulace předjímala zásadu, zdůrazněnou později světovou reformací, o užití svědectví Písma svatého jako hlavního zdroje křesťanské svobody a spásy sola (scriptura, Schriftprinzip . )

Několikaletá jednání s basilejským koncilem, zahájená v roce 1433, pak vedla k dohodě mezi husity a církví, která byla slavnostně uzavřena v Jihlavě roku 1436 a je známa jako „jihlavská kompaktáta". Tato dohoda legalizovala husitství na základě přijetí redukce čtyř artikulů, omezených v podstatě na povolení  svátostného přijímání „pod obojí způsobou" sub (utraque speciae . ) Umírněné  husitství po uzavření kompaktát se proto nazývá utrakvismem.

 Husitství a reformace

Současná historiografie používá pro vyjádření kontinuity dlouhodobých procesů, procházejících obdobím evropského vrcholného a pozdního středověku, pojmu takzvané „dlouhé vlny". Logicky tu vyvstává otázka, zda v průběhu „dlouhé vlny" nepředstavuje husitství zvláště ve své dynamické revoluční fázi anomálii těchto procesů. V mladší české historiografii se předstupeň uvedené otázky zprvu promítl například do diskuse, vycházející z marxistických společenských teorií, bylo-li husitství revolucí či jen revolučním hnutím. Česká nemarxistická historiografie přispěla ke zkoumání tohoto problému koncepcí, odlišující první a druhou reformaci, v níž první proud reformačního procesu zahrnoval spolu s husitstvím a viklefismem též valdenství. Tento přístup měl svoji paralelu v evropské historiografii, vymezující období takzvané „předčasné reformace" (Préréforme, Vorzeitige Reformation, Premature Reformation). Postupné formování nového pohledu je v posledních letech patrné v charakteristice husitství jako „reformace před reformacemi" a posléze v jeho zařazení na počátek „evropského reformačního cyklu", plně se rozvíjejícího až v reformacích 16. století. Vztah husitství k reformačnímu cyklu je v současnosti popisován pomocí modelu „dvou dlouhých vln", šířících se od 14. století do doby krátce před rokem 1520. Vyjádřeno slovy významného historika husitství Františka Šmahela: „První vlna se nesla ve znamení svobody slova božího, druhá, zčásti ve spojení s první, proměnila tvářnost českého státu." (F. Šmahel: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha 2001, s. 6.)

Pro„otce evropské reformace", německého reformátora Martina Luthera (1483 – 1546) byla osobnost Jana Husa klíčem k pochopení reformačních snah v českých zemích. 5. července roku 1519, při disputaci s teologem Johannem Mayrem Eckem v Lipsku, symbolicky v den před výročím Husova upálení, se Luther výslovně přihlásil k Husovu teologickému odkazu. V následujících letech navázal kontakty s Jednotou bratrskou i s českými utrakvisty a ztotožnil se se zásadou laického kalicha při večeři Páně. Lutherův důraz na zásadní význam Bible, projevující se též v jeho překladu Nového zákona do němčiny, byl analogií obdobného úsilí Jednoty bratrské v českém prostředí.

Český utrakvismus byl od první třetiny 16. století novými evropskými reformačními impulsy výrazně ovlivněn. Na rozdíl od staroutrakvistů, kteří se drželi kompaktát jako formální záruky své víry, otevírali se novoutrakvisté novým reformačním podnětům a přijímali postupně jejich zásady. Jednota bratrská, která vycházela z radikálních reformačních základů, neuznávala ani katolickou ani utrakvistickou cestu. „Vyznavači radikální reformace, osobujíce si mnohdy právo individuálního výkladu Bible, nacházejí vzor k napodobení a k následování v apoštolské církvi Ježíše Krista a biblickou zvěst považují za jediný zdroj poučení, za jedinou životní směrnici. V tomto smyslu jdou ke kořenům, jsou radikální a důsledný radikalismus hodlají uplatňovat i v soukromém životě, v morálních postojích a ve veřejném životě." (Josef Macek: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 286). Překladatelská práce bratrských bohoslovců, jejímž vrcholem bylo vydání Bible kralické (1579 – 1594) v českém jazyce, se stala zcela výjimečným dílem, navazujícím na Milíčův, Janovův i Husův biblismus a zařazujícím českou reformaci na významné místo evropského a světového reformačního směřování.

Výrazem koexistence utrakvistického, novoutrakvistického a bratrského směru české reformace se v roce 1575 stalo České vyznání (Česká konfessí), které představovalo kompromis mezi husitskou tradicí, dobovými názory českých evangelíků a přístupem Jednoty bratrské. Vzorem pro České vyznání byla Augsburská konfese z roku 1555, která tvořila předpoklad pro uznání evangelictví
v německé říši. Je příznačné, že ve svém úvodu se České vyznání hlásí k odkazu Mistra Jana Husa.

Citace textu: „...my náboženství a té pravé křesťanské starodávní podobojí svaté víry jsme, kterážto od Syna Božího, Pána a Spasitele našeho Jezu Krista svůj začátek má, a skrze svaté apoštoly hlásána byla, až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty lety prvotně přišla; potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže, kázáním a učením slova Božího obnovená až také odsad do okolních zemí se dostala." (Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha 1951, s. 273).

Kommentar schreiben