Hus a husitství

Husův proces, dovršený jeho smrtí na hranici, vyvolal první vlnu odporu proti tomuto aktu mezi českou a moravskou nobilitou. Proti církevní autoritě vystoupila i pražská univerzita. Ke zformování husitského hnutí pak významně přispěla sama církevní autorita, protože koncilní a papežské buly stavěly Viklefa a Husa spolu s jejich českými následovníky do jednoho šiku a připomínaly tak společný ideový základ jejich hereze.

Ortodoxní teologové zde projevili svoji erudici, protože husitští radikálové táborského ražení, přijímající večeři Páně pod obojí způsobou chleba a vína, dospěli vskutku v polovině dvacátých let 15. století k takovému pojetí eucharistie, které se blížilo Viklefovu učení. České země v počátcích husitství však nebyly odsuzovány v prvé řadě pro subtilní scholastické úvahy, ale pro demonstrativní a masové vypovězení poslušnosti církevní autoritě v elementární otázce laického kalicha. Jednoznačný rozdíl ve vysluhování eucharistie se stal nejvýraznějším symbolem rozporu mezi katolickou stranou, přijímající „pod jednou" laického kalicha a husitskou stranou, přijímající „pod obojí způsobou chleba i vína".

Pro základní orientaci připomeňme, že koncil zakázal laický kalich ještě před Husovým upálením 15. června 1415. Bulu, připomínající tento zákaz,pak poslal znovu do Čech v roce 1417, brzy poté, co obdržel deklaraci pražské university o spasitelném účinku laického kalicha z 10. března 1417. Záhy po svém zvolení dne 11. listopadu 1417 potvrdil papež Martin V. platnost všech protihusitských výnosů kostnického koncilu jednou svou bulou ze dne 22. února 1418. Druhou bulou „Inter cunctas" z téhož dne, dal přesné instrukce inkvizitorům, jak bludy Viklefovy a Husovy rozeznávat a potlačit. Husovo jméno se tak ve svém přeneseném středověkém významu stalo synonymem hereze, tedy zločinného aktu odpadnutí od pravé víry, vyřazujícího své pachatele ze středověké křesťanské společnosti. Ještě na konci vlastní husitské revoluce, ve 30. letech 15. století, pokládali proto vedoucí představitelé husitských pražanů, táborů a sirotků užití názvu „hussitae" či „hussones" v souvislosti s nimi ze strany představitelů basilejského koncilu za urážlivé, protože své označení za heretiky odmítali. V pozdějších podáních postupně ztrácel název „husitství" svůj původní hanlivý význam a je to právě on, který dnes nejvýrazněji spojuje v historickém povědomí osobnost mistra Jana Husa s hnutím jeho následovníků, přecházejícím v husitskou revoluci.

Při popisu souvislostí Husových teologických názorů s dalšími husitskými směry zjišťujeme, že husité vzhledem k názorové různosti nedospěli ke společné systematické věroučné výpovědi. Dílčí věroučné syntézy však vznikly. Patří k nim takzvané Vyznání táborů Confessio (Thaboritarum , ) jejímž autorem byl čelný táborský teolog Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. I v tomto dokumentu nalezneme stopy Husova učení. Radikální husité se s umírněnými sjednotili jen v takzvaných čtyřech pražských artikulech z roku 1420, jejichž společný princip, nadřazenost „božího zákona" církevní autoritě, měl též kořeny v Husově učení.

Prosazení této zásady jako výkladového principu pro disputaci mezi husitskými vyslanci a teology basilejského koncilu o reformě křesťanstva patří k nejvýznamnějším úspěchům husitské diplomacie. V učeném dialogu o uznání či zavržení husitských odlišných teologických názorů, soustředěných kolem čtyř pražských artikulů, byl pro jednání basilejského koncilu přijat: „za nejpravdivějšího a nestranného soudce Zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církev ...". Uvedená formulace byla v dalších jednáních připomínána jako „soudce chebský" iudex (egrensis či jako „soudce smluvený v Chebu" iudex
(in Egra compactatus , ) protože k jejímu schválení došlo 18. května 1432 na setkání zástupců husitů a koncilu v městě Chebu. Tato formulace předjímala zásadu, zdůrazněnou později světovou reformací, o užití svědectví Písma svatého jako hlavního zdroje křesťanské svobody a spásy sola (scriptura, Schriftprinzip . )

Několikaletá jednání s basilejským koncilem, zahájená v roce 1433, pak vedla k dohodě mezi husity a církví, která byla slavnostně uzavřena v Jihlavě roku 1436 a je známa jako „jihlavská kompaktáta". Tato dohoda legalizovala husitství na základě přijetí redukce čtyř artikulů, omezených v podstatě na povolení  svátostného přijímání „pod obojí způsobou" sub (utraque speciae . ) Umírněné  husitství po uzavření kompaktát se proto nazývá utrakvismem.