Počátky Betlémské kaple

Betlémská kaple byla založena v roce 1391 péčí bohatého staroměstského kramáře (obchodníka) Kříže a významného dvořana krále Václava IV., rytíře Jana (Hanuše) z Mühlheimu. Kramář Kříž poskytl pozemek pro stavbu a dvořan Hanuš zřídil nadání (hmotné zabezpečení) pro českého kazatele. Z popudu žáků Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova dal dvořan Hanuš nové kapli biblický název Betlém – tedy „dům chleba", aby ji představil jako místo sycení křesťanů duchovním  pokrmem – slovem božím. Duchovní správce kaple byl povinen především dvakrát denně česky kázat pro obecný lid v každém církví slaveném dni. V době adventní a postní kázal pak jen ráno, aby věřící nezdržoval od návštěvy bohoslužeb v jejich farnostech. Kaple byla zasvěcena památce „Neviňátek" či „Mláďátek", tedy novorozeňat, pobitých králem Herodem, jejichž svátek byl slaven 28. prosince. Kramář Kříž se stal mecenášem kaple jako obdivovatel Milíčův. Dvořana Hanuše, pocházejícího ze slezské Vratislavi, zjevně k myšlence duchovní kultivace  českého prostředí přivedla jeho manželka, česká šlechtična Anna Zajícovna z Hazmburka.

Povinnost výběru správce kaple přešla podle zakládací listiny na tři mistry z Karlovy koleje, rodem Čechy. Činnost kaple byla podporována četnými odkazy a postupně při ní vyrůstala i kolej pro české studenty. Dispozice kaple  představovala nečleněný sál o rozloze 798 m2 a tato prostora pojala až 3000 návštěvníků, reprezentujících asi 1/13 obyvatel všech pražských měst! Kaple se nacházela v té části Starého Města, kde žilo velké množství česky mluvícího obyvatelstva a byla situována i do blízkosti bývalého centra Milíčova reformního úsilí nazývaného dříve Jeruzalém. Činnost Betlémské kaple tak propojovala mecenášství českých dvořanů krále Václava, kriticismus představitelů českého univerzitního národa a české pražské měšťanské prostředí s odkazem  reformního díla Milíčova okruhu.

K plodům reformních snah doby Karla IV. patřila kazatelská kritika morálních výstřelků osobností, které měly být ostatním duchovní autoritou. Více, než vyhlášený rakouský kazatel Konrád Waldhauser (+1369), oslovil česky mluvící obyvatelstvo Prahy svými kázáními jeho následovník Jan Milíč z Kroměříže (+1374), který se vzdal slibné kariéry královského úředníka a kanovníka svatovítské kapituly, aby se mohl plně věnovat kazatelskému poslání. Jeho asketický život, výmluvnost, odvaha a vytrvalost, s jakými vystupoval a odhaloval zlořády jako projevy apokalyptického Antikrista, mu získaly mnoho příznivců i četné nepřátele. V místě zrušených pražských nevěstinců budoval pro napravené padlé ženy zbožný útulek s kaplí zasvěcenou sv. Máří Magdaléně a příbytkem pro žáky budoucí kazatelské školy. Dostal se však do soukolí kanonického procesu, v jehož průběhu zemřel. Aktivita Milíče a jeho žáků přerostla v opravné hnutí, jehož vnější projevy byly sice potlačeny, ale zanechaly trvalou stopu.

K významným osobnostem, hlásícím se k Milíčovu odkazu, patřil mistr Matěj z Janova (+1394). „Mistr pařížský", jak byl Matěj zván pro svou mimořádnou studijní průpravu na pařížské univerzitě, otevřel ve svém díle „Pravidla Starého a Nového zákona" řadu témat, která byla později reformací rozvinuta. Téma boje s pokrytectvím, zosobněným v démonické postavě Antikrista, šlo ruku v ruce s důrazem na Písmo svaté. Matěj dále rozvedl Milíčovu myšlenku o častém přijímání večeře Páně tak, že účastí na svátosti eucharistie podmínil správné přijímání slov evangelia. Mistr Matěj, zastávající vážený úřad pražského svatovítského kanovníka, se nikdy nedostal do přímého konfliktu s autoritou církve. Když byl roku 1389 donucen k odvolání některých svých názorů, podřídil se arcibiskupskému soudu.

Vysokoškolské studium

„Co pak činie zjevné nekázni v kostele, strojiece krabošky jakož i já v mladosti byl sem jednú pohřiechu kraboškú, kto by vypsal na Praze? Učiniece žáka potvorného biskupem, posadie na oslici tváří k uocasu vedú ho do kostela na mši a před ním nesú mísu polévky a konev neb čbán piva, i držié před ním, an jie v kostele a viděch, an kadí kadidlem okuřuje v zdvih nohu nahoru i vece hlasem velikým: bú a žáci nesiechu před ním veliké pochodně miesto svěc, an chodí oltář od oltáře tak kadě. Potom uzřěch, ano žáci vše opak kukly kožišné obrátili a tancují v kostele a lidé sě dívají a smějí."

Předpokládaná doba odchodu mladého Jana Husa z domova a jeho příchodu do Prahy nastala mezi lety 1386–1390. V hlavním městě království se nazýval nejprve „Janem z Husince" a teprve později psal své jméno ve tvaru „Jan Hus". Tříleté studium na fakultě svobodných umění, představující základ systému vzdělání na pražské univerzitě, ukončil Hus roku 1393 dosažením první akademické hodnosti, titulu bakaláře svobodných umění. Hus se nespokojil s tímto výsledkem, zůstal členem univerzity a směřoval k vyšším stupňům akademických hodností. V roce 1396 pak vykonal mistrovské zkoušky a stal se
mistrem svobodných umění.

Mistr Jan Hus byl poté čekatelem řádné profesury, pro niž univerzitní statuta předepisovala další dvouleté zkušební období. Tehdy se Hus mimo jiné blíže seznámil s názory oxfordského reformátora Jana Viklefa 1384, které výrazně ovlivnily jeho následný myšlenkový vývoj. Roku 1398 dokončil pro svou potřebu opisy vybraných Viklefových textů. Téhož roku získal již jako erudovaný člen univerzitní obce další zajímavou příležitost pro uplatnění svých schopností. Velmi pravděpodobně byl členem poselstva krále Václava IV., které se podílelo na setkání českého panovníka, zastávajícího v té době zároveň úřad krále římského, s francouzským králem Karlem VI. v Remeši.

V roce 1398 mistr Jan Hus zároveň konečně pronikl na fakultě svobodných umění do skupiny mistrů, kteří pravidelně přednášeli žákům a měli významné slovo při organizování odborné činnosti fakulty. Postupně se vypracovával na čelného představitele českého „univerzitního" národa.

Významným centrem akademického života českého univerzitního národa se kromě příslušné koleje stala již před polovinou devadesátých let Betlémská kaple, založená roku 1391. Činnost Betlémské kaple souvisela s nadacemi podporujícími české studenty a zároveň se zde poskytoval prostor českým kazatelům, spjatým s univerzitou, k šíření reformních myšlenek mezi laickou pražskou veřejností. Mistr Jan Hus poznal kapli nejprve jako zbožný návštěvník a posluchač kázání, později, od 1402, jako její dlouholetý duchovní správce a  kazatel. Aby však tohoto postavení mohl dosáhnout, musel se nejprve stát příslušníkem kněžského stavu.

Pravděpodobně nedlouho po dosažení mistrovského stupně v oboru svobodných umění se mistr Jan Hus, vedle svých dalších univerzitních aktivit, začal připravovat pro kněžskou dráhu studiem na teologické fakultě pražské  univerzity.

Bakalaureátu teologie dosáhl Jan Hus až v průběhu prvního desetiletí 15. století. V té době si již vydobyl uznání jako zkušený vysokoškolský pedagog a známý  kazatel.

Nižší stupeň svěcení jáhenství získal mistr Jan Hus asi ve věku třiceti let v dubnu roku 1400 a na kněze byl vysvěcen pravděpodobně před červnem 1401.  Tím započalo nové období jeho života.

Život členů pražské akademické obce

Středověká univerzita byla institucí, rozvíjející se v Evropě od 12. století a opírající se nejen o dědictví antické vzdělanosti, ale též o vzory komunit středověkých městských obcí a cechovních řemeslnických korporací. Pro společnou obec učitelů a studentů se vžil pojem „universitas".

Existence Pražské univerzity jako první středoevropské vysoké školy byla právně zajištěna v letech 1347–1349 souborem privilegií papeže a Karla IV. jako krále a císaře. V době svého největšího rozkvětu byla univerzita tvořena čtyřmi fakultami svobodných umění: teologickou, lékařskou a právnickou, která se posléze transformovala do samostatné právnické univerzity. Hmotné zabezpečení studentů i univerzitních profesorů bylo vázáno na kolejní instituce (kolej - collegium), materiálně zajištěné pomocí výnosů z darovaných vsí či z jiných nadání a spjaté s domy, v nichž sídlili členové univerzity.

Politické události v závěru 14. století

Doba, v níž Jan Hus studoval, nebyla v rozměru českých zemí ani v evropském měřítku rozhodně žádnou idylou. Problémy, provázející vládu krále Václava IV., narůstaly. Král se dostával do stále hlubšího konfliktu jak s nejvyšším církevním hodnostářem v zemi, pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (+1400), tak s nejmocnějšími feudály, tvořícími skupinu vyšší šlechty. Spor s Jenštejnem byl ještě přiostřen kontrastem povah obou soupeřů. Proti králi, neodepírajícímu si různé radosti luxusního dvorského života, stál asketický arcibiskup s mystickými sklony, uplatňující tvrdě církevní autoritu.

Významný zdroj rozporů se nalézal také v bezprostředním králově okolí, kde ve dvorském prostředí získávali stále větší vliv Václavovi oblíbenci z řad nižší šlechty na úkor příslušníků vyšší feudality. Porušení křehké mocenské rovnováhy vedlo až ke střetnutí mezi členy lucemburské dynastie. Mocenskou hru proti slabému Václavovi rozehráli jeho příbuzní bratranec moravský markrabě Jošt a nevlastní
bratr uherský král Zikmund.

Prožitek tísně a trvalého zhoršování poměrů u lidí Husovy generace mohl být umocňován i dalšími negativními jevy, k nimž patřily opakované morové epidemie, kořistění a zvůle loupeživé šlechty, či stupňování xenofobie, vybíjející se v protižidovském pogromu. Dobová realita se jevila ještě tíživější ve srovnání s ideálem uplynulé doby vlády císaře Karla.

Husinec a Prachatice

Mistr Jan Hus se narodil asi v roce 1371 v Husinci u Prachatic.

Přesné datum jeho narození není známo; v úvahu přicházejí roky 1364–1375, obvykle se udává rok 1371. Hus se sám o sobě zmiňuje k roku 1414 v „Knížkách proti knězi kuchmistrovi", že mu ještě není padesát let: „...a já ještě nehřeším padesát let po křtu; neb mi ještě nenie padesáti let."

Pro Husinec u Prachatic svědčí kromě jiného, i to, že nad Husem držel ochrannou ruku mistr Křišťan z Prachatic a notář Mikuláš z Prachatic nazývá Husa svým kompatriotem, tedy krajanem.

V úvahu přichází i Husinec u Prahy, protože existuje záznam o Janovi z Husince, který se přihlásil k vysvěcení na kněze v roce 1400 a píše se Jan Michalův z Husince, kraj Boleslavský. Žadatelé se však nepřihlašovali z místa, odkud pocházeli, nýbrž z místa, kde momentálně bydleli nebo působili.

Husův otec se nejspíše jmenoval Michal. O matce víme od samotného Husa: „Matka má mě učila řiekati: Amen, tak bóh daj." Z prosby Jana Husa před smrtí, aby mistr Martin dal syny jeho bratra na řemeslo, můžeme usuzovat, že Hus měl nejméně jednoho bratra, který měl alespoň dva syny.

Máme také, zhruba od roku 1480, tradici, že Husova matka vedla malého Husa z Husince do Prachatic do školy. Podle této tradice cestou několikráte poklekla a modlila se za něho k Bohu.

Pětapadesát let od Husova upálení už povědomí o Husinci u Prachatic jako rodišti mistra Jana Husa existovalo.

Husinec pravděpodobně vznikl po roce 1340, první zmínky o něm pocházejí z roku 1359. Procházela tudy Zlatá stezka, která vedla z Bavor přes Prachatice, a obec patřila k panství hradu Hus. Koncem 14. století byl Husinec rozdělen mezi dvě vrchnosti, v 16. století náležel již celý k vimperskému panství. Tehdy se stal městysem a po zrušení roboty, kdy zde vzniklo několik továrniček, patřil vedle Vimperku a Lenory ke třem nejprůmyslovějším městům prachatické oblasti. Místo, kde stál Husův rodný domek zachovala tradice patrně věrně. K roku 1879 se uvádí, že ještě v polovině 17. stol.: „...chodívali lidé
k dřevěnému domku Husovu a řezávali z něho kousky dříví jako památný ostatek a pověrečný prostředek proti bolení zubů."

Původně dřevěný rodný domek mistra Jana Husa byl po několikerém ohni postaven z kamene: „...jako stavení nízké, nejprve došky, pak šindelem, nyní taškami kryté. Nade vchodem jest upevněna malá kovová deska pamětná,
a nad ní kovové polovypouklé poprsí Husovo".

„Vstoupíce do průjezdu, spatříme napravo ke stěně přistavěný zděný výstupek, po kterém vede několik dřevěných stupňů k nejpamátnějšímu místu ve stavení, ke staré Husově světničce. Pětkrát vyhořel, pokud jde paměť, domek Husův, ale pokaždé zůstala tato světnička ohněm netknuta.
Až do čtvrtého ohně byl v průjezdu strop pouze dřevěný, trámový a k němu bezprostředně se připojoval z povalů a hlíny sestrojený strop Husovy světničky. Shořel celý kryt domku, shořel trámový strop v průjezdu,
ale světnička Husova zůstala ohněm ušetřena. Po čtvrtém ohni zřízeno nad průjezdem klenutí z nepálených cihel. Když byl postižen domek požárem
po páté, spadlo klenutí v průjezdu, shořelo ve stavení všechno ostatní, co bylo ode dřeva, i ve zdech se nalézající dříví zdoutnalo, jediná Husova světnička zůstala ohněm netknuta, ačkoli strop je chatrný, podlaha stará, dřevěná a podobně arci i dvojí dveře do ní vedoucí. Jako by nad ní bděla zvláštní moc ochranná"

Držitelem domku od roku 1634 do roku 1662 byl Sigmund Nána, od něho koupil domek Jan Tramfač za 220 kop a držel jej do roku 1668, kdy se na domek přiženil Jakub Šustr, po kterém se stala jeho vlastnicí, v roce 1701, vdova Dorota
a po ní jej zdědil její syn Jiřík Šustr. Vdovu po Jiříku Šustrovi si vzal v roce 1740 Josef Jileček a dostal s ní domek, odhadnutý na 425 zlatých. Syn Vojtěch jej zdědil v roce 1787 a držel do roku 1811, kdy připadl jeho vdově Marii. V roce 1831 jej koupili manželé Ondřej a Rosina Jilečkovi, a pak byl zakoupen do obecního majetku.

V současnosti je v rodném Husově domku, označeném bronzovým medailonem od Bohuslava Schnircha z roku 1899, zřízen Památník mistra Jana Husa s expozicemi o jeho životě a díle a o husitské době. Památník byl v roce 1978 prohlášen národní kulturní památkou a od roku 2011 je v péči Církve československé husitské.

První vzdělání získal malý Jan zřejmě na škole v Prachaticích. Podle vyprávění bydlel v tzv. Husově domě čp. 71, který se nachází na levé straně Husovy ulice. Původně gotický dům byl v 16. století přestavěn do renesanční podoby.