Soudržnost, spravedlnost, pravda!
Prosím, abyste se milovali,
dobrých násilím tlačiti
nedali a pravdy
každému přáli.

Přišel jsem do Kostnice... Proste tedy Boha, aby mi dal stálost, protože mnoho protivníků a silných povstává proti mně... Ale ničeho z toho se nebofím, ani neobávám, doufaje, že po veliké bitvě bývá veliké vítězství a po vítězství větší odměna a větší zahanbení pronásledovatelů.
List M.].Husa z Kostnice

Prof. ThDr. Hanz Schwarz
Prof. ThDr. Hanz Schwarz

U příležitosti 164. výročí narození Tomáše Garrigue Masaryka 3. 3. 2013 v prostorách senátu zazněla i přednáška profesora Regensburské univerzity ThDr. Hanze Schwarze. Německý pohled na vztah Mistra Jana Husa a Martina Luthera byl pro posluchače inspirativním nasvícením nových východisek a spojnic mezi oběma osobnostmi, ale i oběma národy. Podávalo se pivo.

Celý přízpěvek si můžete přečíst dále:

V internetovém slovníku WIKIPEDIE jsem četl: „Česká republika je demokratickým vnitrozemským státem ve Střední Evropě a zahrnuje tři historické země Čechy, Moravu a České Slezsko. Úřední řečí je čeština. Česká republika vznikla 1. ledna 1993 rozdělením Československa. Tento stát se stal roku 1999, osm let po rozpuštění Varšavské smlouvy, členem NATO a přistoupil 12. května 2004 do Evropské Unie.“ Se svými asi 10 miliony obyvatel a plochou 78 000 qkm má Česko o něco méně obyvatel než Bavorsko (12 milionů), avšak je o něco větší než tato Spolková země (70 000 qkm). Tak je Česko jenom nepatrně mladší než dnešní Spolková republika Německo, avšak podstatně menší, pokud jde o obyvatelstvo, rozlohu a hospodářskou výkonnost. Nadto jsou Češi národem západních Slovanů s řečí, jež náleží do jiné jazykové rodiny než Němci. Tedy ČR je menší a jiná, avšak od mého domovského města Regensburg sotva více než 50 km vzdálená. Nadto, když je člověk v tom čarokrásném městě Praha, nelze přehlédnout, že nás formovala stejná kultura. Nejprve Svatá říše římská, při čemž Praha za císaře Karla IV. dokonce se povznesla na hlavní město Říše, a potom podunajská monarchie se svým problematickým vlivem na náboženskou svobodu. Žádný div, že se Češi často necítili býti bráni vážně, a tak se vždy znovu objevovaly snahy, zdůraznit to vlastní, a to nikoli teprve v českém národním hnutí 19. stol., nýbrž již za Jana Husa a v husitských bouřích v pozdním středověku.

Ačkoli co do velikosti území a obyvatelstva malé, nebyly však Čechy nevýznamným regionem ve Svaté říši římské, nýbrž krajinou, z níž vycházely důležité podněty. Tak byla za císaře Karla IV. založena v Praze první univerzita v tehdejším německém jazykové oblasti a odtud 1409 univerzita v Lipsku, i když okolnosti, jež vedly k založení v Lipsku, nebyly optimální. Jiným důležitým podněcovatelem byl Jan Hus (asi 1368-1415), o němž Martin Luther ( 1483-1546) napsal: „Sv. Jan Hus o mne předpověděl, když z vězení psal do Čech: Oni budou nyní opékat husu (neboť Hus má význam husa). Avšak za sto let budou slyšet zpívat labuť. Tu budou muset snášet. Tak by to mělo být, chce-li Bůh .“ Obě výpovědi jsou tu významné: Předně jmenuje Husa svatým, neboť ho opatřil titulem „Svatý“. A za druhé vidí sebe v jedné linii s Husem.

I když Luther Husa častěji zmiňuje, nebylo toto hodnocení od začátku běžné. Tak řekl Luther ve svých počátcích v jednom kázání: „Jestliže někomu spíláme, že je jako „ od ďábla posedlý“, nazýváme ho „českým kacířem“

Husité platily dalekosáhle za kacířské hnutí, zcela jedno, ke kterému českému nebo husitskému uskupení náleželi.

Luther už ovšem za svého studia teologie v Erfurtu slyšel, že „Hus byl se schválením neučených tyranů popraven a to bez poučení, bez důkazů, bez usvědčení“

Na koncilu v Kostnici měl být Hus tedy bez důkazů a usvědčení o herezi jednoduše popraven. Přesto tehdy Lutherovi bylo zřejmé, že Hus a husité byli heretiky. Předhazuje husitům, nebo Čechům, jak je také označuje, pýchu, neboť zavrhují Krista, tím že ho pro své úsilí přivlastňují, místo, co by ho následovali.

Přesto zachovává k  Husovi, jehož tituluje jako „arcikacíře“, určitý respekt.

Tak Luther líčí: „ A jednou jsem v Erfurtu v klášteru jako mladý teolog v knihovně našel jednu knihu, v níž byla zapsána Husova kázání…Tu jsem vskutku našel mnohé, že jsem se zhrozil, proč by takový muž měl být upálen, který tak křesťansky a mocně uplatňoval Písmo“

Přesto bylo Lutherovi během studia bezpochyby nezvratné, že Hus by učitelem bludným. Luther byl však brzy nucen, svoje mínění vůči Husovi a Husitům změnit.

Potom, co Luther 1517 zveřejnil svých 95 tezí, byl Janem Tetzelem (asi 1465-1519) označen za kacíře a spolu s Janem Wiklifem (asi 1320-84) a Husem postaven na stejný stupeň,.Na jedné straně jsou tito pro něho stále kacíři, avšak přeci jen některé jejich názory uzná jako správné. Tak píše 1518 k vysvětlení svých 95 tezí k tezi 33 („Musíme se především mít na pozoru před těmi, kteří říkají, že každý papežův odpustek je neocenitelným darem Božím, skrze nějž je člověk s Bohem smířen“): Mě činí bolest, že našim kacířským sousedům, pikardům, vznikla příležitost, právem obžalovat římskou církev, když slyší, že toto (totiž že odpustek je neocenitelným darem Božím) se v ní učí.“

Luther tedy schvaluje odmítnutí odpustků pikardy nebo Čechy, zatím co jejich jiná stanoviska zde nezmiňuje. Ve stejném roce píše také, že český kacíř, totiž Hus, ponechává planost všech svátostí.

Rozhodující obrat udál se ovšem 1519 při Lipské disputaci, neboť Lutherův protivník Jan Eck (1486-1543) pokoušel se jej při disputaci opět a opět zahnat do jednoho kouta s Janem Husem a tak z něho učinit jednoho ze stoupenců Husa. Luther se proti tomu bránil, že ctihodný Doktor (Eck) mě obvinil jako jednoho ze stoupenců české tlupy a mě zřetelně učinil jejich ochráncem (nechť mu Pán promine), a to v takovém velkém shromáždění velkých mužů. Nikdy se mně nelíbilo nějaké odštěpení, a nebude se mě to líbit ani na věčnosti. Češi jednají neprávem, že se z vlastního rozhodnutí z naší jednoty oddělují, i když by bylo Boží právo na jejich straně, neboť nejvyšším božím právem je láska a svornost.

Pro Luthera je jednota církve vysokou hodnotou. Pak však prohlásil, když římská církev z božského práva by byla první a hlavní, byli by všichni ostatní biskupové, kteří nejsou Římu podřízeni „ prokletí, kacířští a čeští.“ Luther tvrdí proto: „ Není ke spáse nutné věřiti, že římská církev je vyšší než ty ostatní“

Luther také nechce Čechy označit za kacíře, neboť věří, že „Češi jsou lidé a mohou býti získáni přátelskou řečí a ústupky, zatím co obviněními a tupením názvem kacířů ještě více se zatvrdí. “

Když Eck si neodpustí obhajovat odsouzení Husa v Kostnici, vyzve jej Luther, aby prokázal „že koncil nemůže se mýlit, nemýlil se a také se nemýlí, neboť koncil nemůže činit božským právem, co ze své přirozenosti není božským právem. Proto také je jenom to kacířstvím, co je proti božskému právu.“13 Protože závěry koncilu jsou pro Luthera lidským právem, nejsou prosty omylu. To byl totální útok na římskou autoritu a příklon k Husovi. Jak zdůrazňuje církevní historik Bernhard Lohse (1928-97) stalo se Lutherovi na Husově učení a osudu „zřejmým, že koncil se skutečně může mýlit a když to poznal, byla jeho roztržka s Římem úplná. “ Zároveň se rozkřiklo o Lutherovi, že je patronem Čech.

Luther podává zprávu 20. července 1519 kurfiřtskému saskému dvornímu kazateli a sekretáři Georgu Spalatinovi ( 1488- 1545): Eck „mě srovnal s Čechy a veřejně mě obvinil jako heretika a ochránce heretických Čechů.“

Husité však Lutherovi gratulovali k jeho disputaci v Lipsku a zaslali mu De ecclesia od Husa. Tak se mohl sám zabývat Husem, neboť jak sám doznal, „že jsem bohužel v Lipsku při disputaci Jana Husa nečetl.“ Nyní nazval De ecclesia vysoce rozumnou, ušlechtilou, křesťanskou knížkou“.

Když se tímto spisem od Husa zabýval, Luther poznal, jak oba stojí teologicky blízko. Tak napsal v únoru 1520 svému příteli Spalatinovi:

Dodnes, aniž jsem to věděl, učil jsem a zastával, všechny nauky Jana Husa. Právě tak je nevědomky učil Jan Staupitz. Krátce:my jsme všichni husité, aniž bychom to věděli. Nakonec jsou Pavel a Augustin doslova husité. Podívej se, jaká obludnost, avšak prosím, kam jsme bez českého vůdce a učitele dospěli. Nepřestanu se divit, co si mám myslet, když vidím tak hrozné soudy Boží na lidech: nejjasnější evangelijní pravda, která již veřejně před více než sto léty je upálena, je nyní pokládána za prokletou a to se nesmí přiznat. Běda tomuto světu!

Luther pozná nejen to, co je společné, nýbrž, jak prokazuje Lohse, Luther užívá nyní Husem použité označení církve jako congregatio spiritualis a pokládá je za shodné se svým názorem ve smyslu communio sanctorum. Když ve svém uznávání Husa zmiňuje také Augustina a Pavla, není to žádné přehánění, neboť označení univerzální církve jako společenství ke spáse predestinovaných, k němuž Luther sahá ve zpětném pohledu na Lipskou diskuzi, vskutku jde k Augustinovi a nakonec až k Pavlovi.

Jeden rok později vyznává Luther s ohledem na Husa:

Zajisté, já jsem se tu skoro zmýlil….Tedy nyní říkám: nejen některé,nýbrž všechny články Jana Husa, v Kostnici odsouzeného, jsou zcela křesťanské a vyznávám, že papež se svými zde jednal jako skutečný antikrist, svaté evangelium proklel s Janem Husem a na jeho místo nastolil nauku pekelného draka. To si vyprošuji zodpovědět, kde je to třeba a chci to s pomocí Boží vskutku dokázat a držet.

Zde také Luther zdůrazňuje, že se současným papežstvím nastal čas antikrista.

Jak prokázal Heiko Oberman, „není Hus žádnou okrajovou figurou v Lutherově životě a žádným okrajovým tématem v jeho teologii“. Luther se domníval, že žije v době konce dějin. Proto je Hus prvním mučedníkem antikrista a jako takový je prorockým předchůdcem, který umožnil Lutherovi rozpoznat, co bylo v této době před konečným soudem podstatné. Tak Luther vyznal: „ Cením Jana Husa, který svou krví dosvědčil evangelium, které nyní máme“. Hus se tím stal pro Luthera jednou z nosných postav reformační doby.

To je také zřetelné ve spise z 1520 „Křesťanské šlechtě německé národnosti,“ v němž se podrobně zabývá reformami Čechů. Potom co označil „římskou stolici“ za antikrista, píše Luther:

Je nejvyšší čas abychom se také jednou vážně a s ohledem na pravdu ujali se české věci, oni s námi a my s nimi sjednotili, aby už ustaly hrůzné urážení, nenávist a závist na obou stranách. Já chci se svou pošetilostí jako první předložit své mínění s výhradou každého lepšího porozumění. Za prvé musíme vskutku vyznávat pravdu a vzdát se našeho ospravedlňování, a Čechům něco přiznat. Totiž že Jan a Jeroným Pražský v Kostnici byli upáleni proti papežskému, křesťanskému, císařskému doprovodnému listu a přísaze, tím proti Božímu zákonu, a Češi mají velký důvod k hořkosti… Proto, ačkoliv jde o netrpělivost Cechů, jde přeci více o papeže a jeho vinu a všechno to naříkání, všechen omyl a ničení duší, jež se dělo od času tohoto konciliu.

Luther chce se vystříhat oboustranného kaceřování a navrhuje, nejprve se zabývat tím, co je na české reformaci správné a potom také doznat, co na koncilu v Kostnici se stalo neprávem. Sice Čechové nejsou bez viny, avšak větší část viny nese papež.

Potom přichází Luther k řeči o Husovi: „nechci zde soudit článek Jan Hus, ani jeho omyly bránit, i když můj rozum nenašel u něho nic bludného…Nechci také Jana Husa prohlašovat za svatého nebo za mučedníka, jak to činí nějací Češi, ačkoli doznávám, že se mu stalo bezpráví a jeho kniha a učení byly neprávem odsouzeny.“ Luther tedy nechce Husa soudit, i když doznává, že se stalo bezpráví ve vztahu k jeho osobě a nauce. Luther je přesvědčen, že se to musí doznat Čechům, neboť jinak nedojde k žádnému sjednocení s nimi. Potom prohlašuje, že slíbený volný pohyb nesměl být zrušen, neboť tak je to od Boha přikázáno. Také nesmí se kacíře usvědčit ohněm, nýbrž v souladu s ranou církví jenom argumenty.

K řešení české otázky navrhuje Luther, že císař a knížata by měli do Čech vypravit několik zbožných a porozumivých biskupů a učenců, avšak žádného kardinála nebo papežského nuncia, či dokonce „ mistra na kacíře.“ Tito by měli vypátrat, jak to je u Čechů s jejich vírou a zda by bylo možné rozličné směry sjednotit. „Zde by měl papež na nějakou dobu kvůli duším zříci se své svrchovanosti a podle statutu nejkřesťanštějšího koncilu v Nikaji Čechům povolit, aby si ze svých řad zvolil pražského arcibiskupa“ jenž by musel byt potvrzen jedním nebo dvěma sousedními biskupy. Luther tedy upřednostňuje, aby byla Čechům přiznána určitá samostatnost a provedení tohoto ústupku svěřuje do rukou světské vrchnosti.

Také pokud jde o kalich pro laiky píše Luther: „Já také nechci radit, aby byli nuceni odříci se přijímání pod obojí, neboť to není nekřesťanské nebo dokonce kacířské, nýbrž nechat být, jak chtějí stejným způsobem, avšak aby nový biskup dbal na to, aby se v této věci nerozmohla nějaká nejednotnost“.

Luther nechce ani tlak ani nejednotnost. Pokud jde o římské církevní právo, mohlo by se jim ponechat na rozhodnutí, zda je chtějí převzít, neboť je jedině důležité, že „ ve víře a v božském Písmu chodí správně “. Pokud jde o křest, nechť jsou svobodni a podléhají jen Božímu slovu. Proto je podřízení římskému právu druhořadé.

Pokud jde o reálnou přítomnost Krista ve Večeři Páně, doznává ještě svou neznalost a je zde připraven ke kompromisu. Píše:

"Kdybych věděl, že pikardi by neměli blud ve svátosti oltářní, totiž že by věřili, že je tu vpravdě chléb a víno přirozeně, a pod tím vskutku tělo a krev Kristova, já bych je nechtěl zavrhnout, nýbrž je nechal přejít pod biskupa pražského, neboť to není žádným článkem víry, že chléb a víno nikoli podstatně a přirozeně mají být ve svátosti, což je domněnka sv. Tomáše a papeže, nýbrž to je článkem víry, že v přirozeném chlebu a víně vskutku je tělo a krev Kristova“.

Proměňování elementů prvku Večeře Páně není tedy rozhodující, nýbrž tím je skutečná přítomnost Krista. Luther pak uzavírá svoje vývody poukazem: „ Co by ještě mohlo být nalezeno jako omyl a nejednota mělo by se trpět až by opět arcibiskup zaujal své místo, aby časem zástupy uvedl do jednoznačného učení“. Luther neupřednostňuje použití násilí, nýbrž laskavost a trpělivost, jak nám to ukázal Kristus. Návrhy Luthera nebyly vzaty v úvahu. Avšak událo se pozoruhodné sblížení mezi Lutherem a Čechy.

Zde šlo především o otázku Večeře Páně. Paul Speratus (1484-1551), jeden ze spolupracovníků Luthera, žil od r. 1522 v moravské Jihlavě jako kazatel. Protože toto město bylo obklopeno českými vlivy, pustil se do toho vypsat, co je pro České bratry v jejich nauce charakteristické. To se dostalo potom do Lutherových rukou, ten Speratovi 16. 5. 1522 napsal: „Všechny věci Bratří jsem sám probádal, ale nenalezl jsem, že by chléb v oltářní svátosti pokládali za pouhé znamení a samotné víno za znamení krve Kristovy.“ Tím se jevilo jejich pochopení Večeře Páně pro Luthera zcela přijatelné, i když mínil, že by to mohli vyjádřit prostěji a méně komplikovaně.

Nejvýznamnějším teologem bratří byl v té době ovšem senior nebo biskup Lukáš Pražský (asi 1460-1528), který sídlil v Mladé Boleslavi. Ten napsal 1520 spis Sepsání důvodů o klanění a klekání před svátostí těla a krve Boží (krátce O pokloně), který byl pro Luthera přeložen do latiny. V jednom dopise Sperátovi Luther poznamenal, že uctívání Krista ve Večeři Páně je nezávadné, nemělo by se však činit závazným, jak Lukáš mínil. Proto nechtěl Lukášův spis proti svému původnímu mínění přeložit do němčiny. I když mnoho věcí neodpovídalo Lutherovu mínění, jako třeba počet sedmi svátostí, celibát kněží a přeci jen nejasný postoj k Večeři Páně, Luther vyslovil jenom zdvořilou, přátelskou kritiku a mínil: „ I když jsem vás kdysi nazýval kacíři, neboť jsem byl tehdy papežský, dneska jsem jiného mínění.“ Luther tedy svoje mínění vůči Bratřím zásadně změnil a na tom zůstal. Tím se stávaly vztahy k Wittenbergu stále užšími. Tak 1520 studovalo jen 29 českých studentů ve Wittenbergu, zatím co o deset let později bylo jich již 88.

Roku 1532 v Curychu byl zveřejněn německý překlad osobitostí a názorů Českých Bratří, který však také obsahoval zwingliánské vlivy a vzbudil odpovídající pobouření mezi Luterány. Příštího roku vyšlo revidované vydání jako Počet víry a učení křesťanského bratří v Čechách a na Moravě, které bylo vypracováno od Jana Roha (1587-1547), jednoho z českých kněží a pozdějšího bratrského biskupa a několika českých studentů ve Wittenbergu. Luther k tomu sepsal předmluvu. Doznal, že v minulosti „přečetl mnoho jejich spisů a knih.“ Konečně „ sešli jsme se naposledy také k ústním rozmluvám.“ I když nepotlačil svoje výhrady, mínil jen „protože zůstali v blízkosti Písma, takže byli docela neprávem plísněni jako kacíři.“ Také věděli, jak své názory dobře vyjádřit. Luther byl Čechy a jejich učiteli stále více zaujat. To také přirozeně záleželo v tom, že nehledě na vlastní stanoviska, byli Lutherovým radám po smrti Lukáše Pražského otevřeni.

Nejvýznamněji se prokázal vliv Lutherovy reformace na nově formulovaném Bratrském vyznání z 1535. Toto vyznání bylo také přeloženo do latiny a předáno pozdějšímu císaři Ferdinandovi I. , který od roku 1526/27 jakož český král byl zeměpánem. Avšak zájem Ferdinandův o Čechy a jejich víru ukázal se jako neveliký. Luther naopak byl s dosaženým souhlasem, pokud jde o Večeři Páně a křest, spokojen a vyjádřil přesvědčení, že ještě trvající rozdíly  ve vzájemné trpělivosti jsou únosné. Lutherova pochvala přeci jen vybídla Čechy, aby na tomto vyznání dále pracovali. To bylo nakonec podle Lutherových návrhů přepracováno a mělo být vytištěno ve Wittenbergu. Avšak tisk se stále opožďoval, nikoli však – jak se bratří domnívali – z Lutherova nezájmu, nýbrž z finančních důvodů. Když pak bratří sami nutné peníze přinesli a Luther v Georgu Rau (1448-1488)ve Wittenbergu našel ochotného tiskaře, který vzal na sebe finanční riziko tisku, roku 1538 mohlo být Confessio fidei ac religionis baronum ac nobilium regni Bohemiae (Počet z víry a naučení křesťanského rytířů a šlechty království českého ) spolu s právě přepracovaným „Počet vydaní z učení“ ( Apologia verae doctrinae )zveřejněn. Zde byly také otázky pokání a kněžského celibátu řešeny ve smyslu Lutherově. Pokud jde o pokání, bylo lidu přiznáno, pokání odložit až na životní konec, neboť Bůh je milostivý až do smrti. Bratří sice celibát nechtěli uznat jen jako možnost, jak by to Lutherovi bylo milejší. Když se však nějaký kněz nemohl zdržeti, stanovili, že to má sdělit starším bratrstva, kteří by to potom mohli přijmout.

Jak český teologa historik Amedeo Molnár ( 1923-90) prohlásil: „Wittenberským vydáním latinské verze Bratrské konfese uznal Luther přímo manifestačně Bratrskou Jednotu za součást rodiny reformačních církví. Bratří mu za to zůstali trvale vděčni, také později, v době, kdy poznali, nakolik učení reformovaných v následovnictví Martina Bucera a Jana Kalvína vnitřním tendencím jejich vlastní teologie lépe odpovídá.“ Americký církevní historik Jaroslav Pelikán (1923-2006) právem zdůraznil, že Luther s žádnou jinou protestantskou skupinou tak dlouho a trpělivě nejednal, jako s husity. Přitom byli Husité regionálně omezeni, zatím co Lutherova reformace překročila daleko přes saské kurfirské teritorium a zasáhla celou Evropu.

Copak se můžeme naučit z této dějinné episody? Zde bych chtěl nejprve začít dvěma citáty z nástupní přednášky Friedricha Schillera z 26. května 1789 v Jeně, již opatřil titulem: „ Co znamenají a proč se studují univerzální dějiny? On tehdy řekl: „ Zdá se, že evropské společenství států se změnilo v jednu velkou rodinu. Obyvatelé domácnosti se mohou vzájemně osočovat, ale doufejme nikoli již rozsápat“. A pak dále: I při samotných denních činnostech měšťanského života nemůžeme zabránit být dlužníky minulých staletí, různorodé periody lidstva směřovat k naší kultuře, tak jako nejvzdálenější části světa k našemu luxusu. “ Mohlo by se zdát, že tyto citáty nepocházejí z 18. nýbrž z 21. století, Česká republika, právě tak jako Spolková republika Německo jsou součástí Evropské Unie. Tu je sice možné, jak se to bohužel stalo v Řecku, německou spolkovou kancléřku označit nacistickými atributy, avšak evropský dům nedovoluje žádné vzájemné rozsápání a tím také žádné sebe rozsápání. V protikladu k předchozím seskupením nebo uniím proběhl přístup k EU dobrovolně a bez nějakého donucení. A za druhé my jsme nejen historicky propojeni nejenom společnými dějinami, nýbrž také v přítomnosti obchodem, produkci a cestováním. Praha leží pro mne z Regensburku blíže než Berlín a to nikoli jen v zeměpisném, nýbrž také v kulturním významu, i když jsme rozděleni rozličnou řečí.

Připoměnme si ještě jednou Luthera a Husa právě tak jako Luthera a české Bratry. Nejdříve znal Luther Husa jenom z doslechu. Sice již věděl, že se mu stala křivda. Přesto zůstal Hus pro Luthera kacířem. Teprve čtením spisu De ecclesia postřehl Luther to společné. Poznal také, že Hus již před ním žádal reformy a provedl je. Avšak pravděpodobně by nečetl De ecclesia tak rychle, kdyby čeští Bratří mu ji nepřinesli. Musíme jeden k druhému vykročit. Lukáš Pražský to tak nesvedl, ale Jan Roh byl v tomto ohledu příkladný. Tímto poznáváním, studiem ve Wittenbergu a návštěvami byly hradby srovnány a překážky strženy. Confessio Augustana měla pro Bratry charakter předobrazu. A tak se dostali až ke své Konfesi. Je možné k vlastnímu užitku naučit se ba i od velkého bratra. Prostřednictvím Paula Sperata naučil se potom Luther nauku českých Bratří správně poznat. Při etnicky čistém území, což se zaslepeně Třetí Říši a následnému vyhánění chtělo dosáhnout, by to nebylo možné uskutečnit. Přirozeně je možné Lutherovu reformaci od té Českých Bratří geograficky oddělit. Ale určité prostupování bylo nápomocné k obapolnému porozumění. Toto prostupování a vzájemná výměna jsou také dnes ve vztahu Spolkové republiky a České republiky nutné a bohudíky se stále stává intensivnější.

Luther nebyl žádným rozeným irénikem. Avšak v ohledu na své sousedy, na České Bratry v trpělivosti, očekávání a dobré vůli předčil určitě takového Filipa Melanchtona. Aby se vytvořily porozumění a vzájemná důvěra je potřebí dlouhý dech. Od lipské disputace až ke Konfesi bylo to   jen 18.let.Od vstupu České republiky do Evropské Unie bude to tento rok teprve 14 let .Že se tu musí ještě budovat vzájemné důvěřování je samozřejmostí, která se často při netrpělivosti přehlíží.Zde by se měla připomínat úžasná Lutherova trpělivost s Čechy. Avšak ani nakonec nebylo všechno tak, jak Luther chtěl. Nikoli, každý církevní útvar a přirozeně každý stát má právo na vlastní státnost, na to, co mu propůjčuje národní identitu. Luther poznal rozdílnost vůči Čechům, avšak proto nevzdal se jednoty. Naopak, i když Češi s ním v podstatném souhlasili, postřehl, že byli jiní a také jim to přiznal. Tuto velkomyslnost mu nikdy nezapomněli. Řekl bych, že by to mělo být také v poměru Čechů a Němců rozhodující. Nesmíme být malicherní. Nesmíme věřit na okamžité úspěchy. Srůstání potřebuje čas, důvěru a určitý stupeň velkomyslnosti. Jenom tak může vzniknout náš společný dům Evropa, v němž bychom mohli společně žít, tak jak to Luther a Češi ve své společné křesťanské víře příkladně žili.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Kalendář akcí

únor 2024
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29

Události

Žádné události

Komentáře

Mapa událostí




loader



Partneři projektu

reformace konstanz koncil stredovek ccsh 60 Hus banner

Uvedená práce (obsah) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora licenci 3.0 Česko, práva CČSH

Powered by OpenSys