Husitství a reformace

Současná historiografie používá pro vyjádření kontinuity dlouhodobých procesů, procházejících obdobím evropského vrcholného a pozdního středověku, pojmu takzvané „dlouhé vlny". Logicky tu vyvstává otázka, zda v průběhu „dlouhé vlny" nepředstavuje husitství zvláště ve své dynamické revoluční fázi anomálii těchto procesů. V mladší české historiografii se předstupeň uvedené otázky zprvu promítl například do diskuse, vycházející z marxistických společenských teorií, bylo-li husitství revolucí či jen revolučním hnutím. Česká nemarxistická historiografie přispěla ke zkoumání tohoto problému koncepcí, odlišující první a druhou reformaci, v níž první proud reformačního procesu zahrnoval spolu s husitstvím a viklefismem též valdenství. Tento přístup měl svoji paralelu v evropské historiografii, vymezující období takzvané „předčasné reformace" (Préréforme, Vorzeitige Reformation, Premature Reformation). Postupné formování nového pohledu je v posledních letech patrné v charakteristice husitství jako „reformace před reformacemi" a posléze v jeho zařazení na počátek „evropského reformačního cyklu", plně se rozvíjejícího až v reformacích 16. století. Vztah husitství k reformačnímu cyklu je v současnosti popisován pomocí modelu „dvou dlouhých vln", šířících se od 14. století do doby krátce před rokem 1520. Vyjádřeno slovy významného historika husitství Františka Šmahela: „První vlna se nesla ve znamení svobody slova božího, druhá, zčásti ve spojení s první, proměnila tvářnost českého státu." (F. Šmahel: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha 2001, s. 6.)

Pro„otce evropské reformace", německého reformátora Martina Luthera (1483 – 1546) byla osobnost Jana Husa klíčem k pochopení reformačních snah v českých zemích. 5. července roku 1519, při disputaci s teologem Johannem Mayrem Eckem v Lipsku, symbolicky v den před výročím Husova upálení, se Luther výslovně přihlásil k Husovu teologickému odkazu. V následujících letech navázal kontakty s Jednotou bratrskou i s českými utrakvisty a ztotožnil se se zásadou laického kalicha při večeři Páně. Lutherův důraz na zásadní význam Bible, projevující se též v jeho překladu Nového zákona do němčiny, byl analogií obdobného úsilí Jednoty bratrské v českém prostředí.

Český utrakvismus byl od první třetiny 16. století novými evropskými reformačními impulsy výrazně ovlivněn. Na rozdíl od staroutrakvistů, kteří se drželi kompaktát jako formální záruky své víry, otevírali se novoutrakvisté novým reformačním podnětům a přijímali postupně jejich zásady. Jednota bratrská, která vycházela z radikálních reformačních základů, neuznávala ani katolickou ani utrakvistickou cestu. „Vyznavači radikální reformace, osobujíce si mnohdy právo individuálního výkladu Bible, nacházejí vzor k napodobení a k následování v apoštolské církvi Ježíše Krista a biblickou zvěst považují za jediný zdroj poučení, za jedinou životní směrnici. V tomto smyslu jdou ke kořenům, jsou radikální a důsledný radikalismus hodlají uplatňovat i v soukromém životě, v morálních postojích a ve veřejném životě." (Josef Macek: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 286). Překladatelská práce bratrských bohoslovců, jejímž vrcholem bylo vydání Bible kralické (1579 – 1594) v českém jazyce, se stala zcela výjimečným dílem, navazujícím na Milíčův, Janovův i Husův biblismus a zařazujícím českou reformaci na významné místo evropského a světového reformačního směřování.

Výrazem koexistence utrakvistického, novoutrakvistického a bratrského směru české reformace se v roce 1575 stalo České vyznání (Česká konfessí), které představovalo kompromis mezi husitskou tradicí, dobovými názory českých evangelíků a přístupem Jednoty bratrské. Vzorem pro České vyznání byla Augsburská konfese z roku 1555, která tvořila předpoklad pro uznání evangelictví
v německé říši. Je příznačné, že ve svém úvodu se České vyznání hlásí k odkazu Mistra Jana Husa.

Citace textu: „...my náboženství a té pravé křesťanské starodávní podobojí svaté víry jsme, kterážto od Syna Božího, Pána a Spasitele našeho Jezu Krista svůj začátek má, a skrze svaté apoštoly hlásána byla, až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty lety prvotně přišla; potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže, kázáním a učením slova Božího obnovená až také odsad do okolních zemí se dostala." (Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha 1951, s. 273).

Kommentar schreiben