Jakoubkův názor o závaznosti přijímání pod obojí způsobou se po Husově smrti v reformním prostředí rychle šířil, ačkoliv jej kostnický koncil odsoudil jako kacířství. Prosazení laického kalicha bylo nejen výrazem demokratizační tendence rovnost všech účastníků bohoslužby před božím zákonem ale stoupenci reformy ho chápali především jako duchovní posilu pro nadcházející rozhodný zápas s Antikristem, kterého ztotožňovali se zkaženou institucionální církví. Toto očekávané střetnutí mělo přiblížit konec pozemských dějin a vítězství božího království. Trvalo však ještě určitý čas, než se kalich stal sjednocujícím husitským symbolem.

Po Husově tragické smrti se přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou stalo viditelným znakem, jímž se přívrženci reformy církve a společnosti odlišovali od katolíků uznávajících autoritu papeže a koncilu. Stoupence Husova učení začali protivníci častovat nej různějšími názvy, k nejobvyklejším náleželo označení viklefisté či husité, které časem převážilo. Říkalo se jim také utrakvisté z latinského sub utraque, tj. podobojí a kališníci symblaického kalicha Husitská strana získala v letech 1416–1418 převahu v Praze, přibližně v polovině českých královských měst, mezi mnohými českými šlechtici i na západní a jihovýchodní Moravě. Podporu pro šíření kalicha znamenalo stanovisko pražské univerzity, nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka i shovívavý postoj krále Václava IV.

Pokračující štěpení společnosti a stupňující se politické napětí umocňovaly na husitské i katolické straně sílu náboženského citu. Vznícená religiozita se  projevovala zvýšenou úctou k Bibli i k svátosti oltářní, kterou ovšem znepřátelené strany vnímaly odlišně.

Zpráva o Husově upálení vyvolala v českých zemích mezi přívrženci betlémského kazatele nebývalé vzrušení, ústící v projevy smutku, lítosti i nevole. V Betlémské kapli uspořádali Husovi stoupenci tryznu, vzpomínkové akce se pak každoročně opakovaly dne 6. července. K Husově památce se přihlásila pražská univerzita, šlechta z Čech a Moravy protestovala 2. září 1415 proti Husovu odsouzení a popravě stížným listem, adresovaným kostnickému koncilu. Pečeti k několika vyhotovením textu přivěsilo 452 příslušníků nižší i vyšší šlechty, na nejčelnějších mítech nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka a moravský zemský hejtman Lacek z Kravař. Husovo potrestání a smrt list prohlásil za „věčnou hanbu a skvrnu nejkřesťanštějšího Království českého a nejjasnějšího Markrabství moravského a nás všech..."

Kostnický koncil protesty českých šlechticů nevyslyšel. Necelý rok po Husově smrti, 30. května 1416 byl na stejném místě jako betlémský kazatel upálen jeho přítel, oblíbenec pražských studentů a výmluvný filozof mistr Jeroným Pražský. Oba muže začali jejich přívrženci uctívat jako světce.

T aké mezi husity docházelo stále častěji ke sporům. Zatímco Husovi spolupracovníci a přátelé z řad mistrů pražské univerzity si počínali ve vztahu k církevním tradicím a zvyklostem rozvážněji, husitští radikálové požadovali důsledný návrat k závaznému vzoru apoštolské a prvotní církve, která se podle nich vyznačovala neokázalostí a prostotou. Zvláště silné seskupení radikálně smýšlejících husitských kněží nalezlo působiště v Sezimově Ústí a načas také v Soběslavi.

Sílící mezinárodní tlak přinutil krále Václava IV. vyhlásit v prvních měsících roku 1419 protihusitská opatření. V pražských městech se k farním kostelům vrátili vyhnaní katoličtí kněží a husité mohli vykonávat bohoslužbu jen ve třech svatyních. Také někteří husitští šlechtici začali obracet a katolické vrchnosti přitvrdily kurs. Od Velikonoc 1419 mobilizovali husitští kazatelé své venkovské přívržence v masově navštěvovaných „poutích na horách". Na vyvýšených místech, blíže Bohu a v očekávání brzkého konce pozemského světa, konali husité své bohoslužby, naslouchali kázáním a upevňovali pospolitost zpěvem duchovních písní. Od 6. července 1419, kdy Václav IV. provokativně v den výročí Husovy smrti vyměnil husitské konšely na Novém Městě pražském za přívržence katolicismu, situace eskalovala. V neděli 30. července 1419 při dokonale zorganizované akci, zaútočil husitský zástup, vedený kazatelem Janem Želivským a členem královské ostrahy Janem Žižkou z Trocnova, na Novoměstskou radnici, svrhl z oken a ubil přítomné konšely a ujal se správy obce. Brzy poté, 16. srpna, zemřel na Novém hradě u Kunratic král Václav IV. Husitská revoluce propukla naplno.

Od podzimu 1419 probíhal v Českém království ozbrojený boj mezi husity a jejich protivníky. Na husitské straně se jako vojevůdce již na počátku proslavil jednooký válečník Jan Žižka z Trocnova, od března 1420 hejtman jihočeského Tábora. Tuto husitskou obec, řídící se božím zákonem, založili v předjaří 1420 na strategicky příhodném místě nad řekou Lužnicí sezimoústečtí husité, kteří své město opustili a brzy i zničili. Táborité potom spolu s pražskými husity i utrakvisty z východních a severozápadních Čech čelili v létě 1420 křižácké výpravě, vyhlášené papežem a vedené římským králem Zikmundem. S vědomím společného programu, shrnujícího husitské pojetí božího zákona a obsaženého v tzv. čtyřech artikulech pražských (svobodné kázání slova božího, zákaz světského panování kněží, přijímání z kalicha, trestání smrtelných hříchů), ve vojenské konfrontaci uspěli. Po vítězné bitvě na vrchu Vítkově před Prahou odrazil Žižka spolu s Pražany Zikmundovy křižáky, další porážku utrpěl král Zikmund 1. listopadu 1420 v bitvě před Vyšehradem.

Kommentar schreiben

Name (Pflichtfeld)

E-Mail (Pflichtfeld)

Aktualisieren

Senden

Abbrechen