Details

Geschrieben von Marty

Veröffentlicht: 11. Februar 2013

Až do roku 1408 se těšil Hus přízni arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka.  Dvakrát, v létech 1405 a 1407, se mu dostalo cti kázat při synodách a  nedocházelo k žádným nedorozuměním ani pro stále se rozšiřující církví  nepřijatelné Viklefovy názory. Hus nepřestával kritizovat neblahý stav kněžstva.

Teprve roku 1408 podali pražští faráři u arcibiskupa žalobu na Husa, který kázal  proti hrabivosti kléru a proti různým platům, které kněží vybírali za své úkony. Hus v obšírné odpovědi vyložil své zásady. Prozatím se nesetkal se žádným  nepříznivým důsledkem.

Před koncem roku 1408 se na mezinárodní politické scéně rozvířila složitá otázka odstranění papežského schismatu, trvajícího již 30 let. K odstranění  dvojpapežství a opětného získání církevní jednoty svolali kardinálové koncil do  Pisy. Jejich snaze byl nakloněn král Václav IV., ale jeho úsilí na univerzitě  podporoval jen národ český, zatímco tři ostatní národy - bavorský, saský a polský - odporovaly.

Univerzitní národy nebyly výrazem národnostní jednoty - byla sdružení členů univerzity pocházejících z určitých územních celků. )

Vyjednávání dlouho nikam nevedlo a proto se král Václav rozhodl z podnětu českých mistrů, mezi nimi i Husa, změnit poměr hlasů na univerzitě tak, že český  národ měl mít napříště tři hlasy a cizí národy dohromady jen jeden. Stalo se tak 18. ledna 1409 tzv. Dekretem kutnohorským Husova účast při jednání v Kutné Hoře není prokázána, ale jeho podíl na vydání Dekretu je uznáván.

Ačkoli se cizí profesoři a studenti snažili změnit královo rozhodnutí, nepodařilo se jim to a z Prahy uraženě odešli. Prahu opustilo přibližně 800 studentů a profesorů, protože prameny nedovolují úplná zjištění, lze připustit, že počty byly vyšší.

Počty profesorů a studentů, kteří odešli na jiné univerzity:

• Lipsko 302
• Erfurt 52
• Vídeň 36
• Kolín nad Rýnem 6
• Bologna 4
• Heidelberg 3
• Krakov 3
• Paříž 2

 

Details

Geschrieben von Marty

Veröffentlicht: 11. Februar 2013

I když Hus byl již mistrem svobodných umění a vysvěcený kněz, neměl ještě zdaleka vystudovanou teologii. Teologii mohl totiž studovat až po absolutoriu svobodných umění. Kdy přesně začal studovat, nevíme. V každém případě bylo toto studium velmi zdlouhavé. Pravděpodobně na podzim 1404 dosáhl teologického bakalaureátu a mohl začít přednášet vedle filozofie také teologii. Soustředil se na výklad některých epištol z Nového zákona a výklad Žalmů. Tyto výklady, dodnes zachované, umožňují nahlédnout do způsobu, jakým Hus pracoval s Biblí.

Zajímavou postavou v Husově životním příběhu je pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburku (arcibiskupem 1402–1411). Obvykle se o něm v souvislosti s Husem hovoří posměšně (dal spálit Viklefovy knihy, kterým příliš nerozuměl), nebyl sice velkým teologem, ale s reformou církve to myslel upřímně. Chtěl zlepšit život kléru, vystupoval proti různým pověrám. Právě Hus měl být a skutečně byl arcibiskupovým pomocníkem v těchto jistě správných snahách. V braniborském Wilsnacku, kde shořelo město i kostel, byla údajně na spáleništi nalezena hostie s pravou Kristovou krví, které byla připisována zázračná moc. Do Wilsnacku se začala sjíždět procesí, která byla pro místní civilní i duchovní správu vítaným zdrojem příjmu. Proti této pověře a účelovému podvodu se arcibiskup postavil a pouti do Wilsnacku pod trestem klatby v roce 1405 zakázal. Hus byl na přání arcibiskupa členem komise, která tento podvod vyšetřovala. Ve stejném roce napsal Hus na toto téma traktát „De sanguine Christi" (O krvi Kristově). Několikrát za sebou byl Hus z vůle arcibiskupa kazatelem na shromážděních (synodách) pražského kléru. Bylo tomu tak v letech 1405, 1406 a 1407. Na těchto shromážděních tvrdě kritizoval pokleslé mravy duchovenstva a vybízel k nápravě. Kázaní se zachovala a jsou jedinečným vhledem do Husových reformních snah.

Velmi důležité je Husovo kázání k univerzitě, které přednesl jako její rektor u příležitosti výročí úmrtí Karla IV. v roce 1409. I když tato slavnostní řeč je v duchu dobových projevů spíše sbírkou citátů, Hus dává vřele najevo svůj vztah k  zakladateli univerzity i k vědcům, kteří ji pomáhali budovat.

Z prvu bezproblémový vztah s arcibiskupem se začal záhy komplikovat. A právě zde působilo i Viklefovo učení. Arcibiskup např. v roce 1406 zakazuje Viklefovo učení o svátosti oltářní. To se ještě Husa příliš nedotklo, neboť v této otázce nesmýšlel stejně jako anglický reformátor. V letech 1407–1408 se postupně začíná Hus s arcibiskupem rozcházet. V roce 1407 je Hus ještě synodním kazatelem a na univerzitě začíná vykládat soubor církevního učení v podobě výkladů k Lombardovým Sentencím. Tyto sentence jsou základní teologickou příručkou pro budoucí kněze.

Arcibiskupovi nebylo jistě příjemné, že Hus přenesl kritiku církve ze synod a z univerzity na betlémskou kazatelnu. Výrazem těchto reformních snah je, že Hus napsal několik mešních písní a české traktáty Devět kusů zlatých (podle cizí předlohy), o Sedmi smrtelných hříších, snad i Zrcadlo hříšníka menší.

Faráře a mnichy pak popudil latinským spiskem, namířeným proti vžitým formám zbožnosti, který se nazýval Contra imaginum adorationem (Proti uctívání obrazů). V roce 1408 padají proti Husovi první obžaloby u pražské konsistoře. Formálně je obžalován z toho, že je viklefista. Jedním z důležitých mezníků byl právě tento rok. Univerzitní mistři v květnu odmítli vykládat Viklefa jako kacíře. Arcibiskup si dal předložit díla, vydal prohlášení, že v nich nic kacířského nenašel, ale Hus byl neustále u něho svými kolegy v duchovní správě z kacířství obviňován. Arcibiskup nakonec začíná Husa podezírat, že je opravdu se vším všudy stoupencem Viklefovým. Pražské duchovenstvo a mniši se cítili velmi pobouřeni tím, že se Hus také dotkl otázky tzv. odúmrtí, což byl zdroj velkých církevních zisků. Napsal totiž české pojednání O braní odúmrtí, které je datováno přibližně právě do této doby.

 

Details

Geschrieben von Marty

Veröffentlicht: 11. Februar 2013

Od svého vysvěcení Hus často kázal. Jsou doložena jeho kázání v letech 1401–1402 v kostele sv. Michala na Starém Městě. Tento kostel je tedy také významnou památkou českých duchovních i kulturních dějin. Do Betlémské kaple se Hus dostal zcela neplánovaně. Známý kazatel Štěpán z Kolína na své místo rezignoval a po určitém jednání, které nevyznívalo pro Husa vždy příznivě, se Hus přece jen stal betlémským kazatelem. Zůstal jím pak plných 10 let. V tomto okamžiku ještě nikdo netušil, k jak důležitému kroku nejen v životě Husově, ale i v dějinách celého českého církevního reformního hnutí došlo. Církevní působení  univerzitních mistrů, pokud byli vysvěceni na kněze, bylo celkem obvyklou záležitostí. Husova činnost v Betlémské kapli narážela od počátku na řadu formálních potíží, neboť v případě Betlémské kaple nešlo o farní kostel. Hlavním problémem se staly možné příjmy. Hus se nakonec dohodl s farářem farnosti sv. Filipa a Jakuba, do které Betlémská kaple patřila, na odškodném. Tento problém tu existoval už od založení kaple, snahy o jeho řešení však nebyly dostatečné. Zvláštní postavení Betlémské kaple se mělo stát i v budoucnu problematickou záležitostí, která bude účelově použita proti jejímu kazateli. Hus se stal v krátké době velmi populárním kazatelem. Kázal latinsky i česky, podle posluchačů, kteří se shromažďovali pod jeho kazatelnou. Materiál, Jmenování mistra Jana Husa správcem Betlémské kaple, Listina ze 14.3. 1402, (Archiv Univerzity Karlovy, sign. I/42) používaný v kázáních, byl naprosto obvyklý, citoval Písmo a církevní autority, na které se jako pravověrný katolík odvolával. V jeho pojetí byla tradice pramenem Božího zjevení, ale také čím dál, tím více konfrontoval tuto tradicí tím, co obsahuje Písmo svaté. Většinou postupoval tak, že se snažil za každou cenu dokázat, že autority – Otcové a učitelé církve – nejsou v rozporu s tradicí. Problém  svrchovanosti Písma, který později u Husa tak tragicky vyvrcholil, se zde sice již rýsuje, ale nestojí v popředí. Husova kázání v Betlémě byla oblíbená proto, že se dotýkala aktuálních témat. Do jisté doby (k onomu zlomu dochází v letech 1408–1410) byl Hus dokonce vítaným kritikem i pro světskou a církevní vrchnost, neboť král i arcibiskup usilovali  - každý svým způsobem – o církevní i  společenskou reformu. V letech 1402–1403 se tedy Husova kariéra začíná slibně rozvíjet. Současně se však polarizují stanoviska. Důležitou roli nejen v  Husově životním příběhu, ale i v dějinách české církevní reformy, má anglický reformátor John Viklef 1330–1384. V zápase o Viklefa se nakonec ukázal nejen rozpor, ale i jádro problému.

Některá filozofická díla Viklefova byla známa v Praze již koncem 14. století. Znal je i Hus a se zájmem je studoval. Chyběla zejména díla teologická, která byla v  ostatním světě i ve Viklefově vlasti zdrojem velkých polemik.

V letech 1402–1403 přináší dva významné Viklefovy spisy Dialogus a Trialogus do Prahy z Oxfordu Husův univerzitní kolega a později i druh v utrpení Jeroným  Pražský. Stejně jako celá řada dalších událostí se i tento mezník nedá přímo určit  a časově je možno jej odvodit jen z celkového kontextu.

Na počátku 15. století dochází i v Evropském měřítku znova k diskusi o  Viklefových názorech. Čím byl Viklef tak aktuální a pro tehdejší církev nebezpečný? Určitě ne tím, že zastával vyhraněný filozofický realismus (obecné pojmy mají své konkrétní předobrazy). Horší bylo, že Viklef učil, v souladu s jinými mysliteli té doby, že světští páni mohou v církvi nastolit pořádek tehdy, když v ní není a když sama toho není schopna. Viklef vyslovil také tehdy velmi provokativní tezi, že kdo není ve stavu milosti, nemůže vládnout (ve spise o světském panování De civili domino z roku 1376). Neurčil však blíže, jak se určí, kdo je nebo není ve stavu milosti. Byl to právě Viklef, kdo také mohutně zaútočil na církevní tradici, jejíž normativní úlohu v podstatě popřel. Podle něho tradice  není pramenem Božího zjevení, jediným měřítkem pro církevní učení i praxi je  Bible, Písmo svaté. Tyto názory vyslovil ve spisech De Ecclesia (O církvi), De veritate sacrae scripturae (O pravdě Písma svatého) a De potestate papae (O moci papežské), které napsal v letech 1377–1378. Snad nejvíce provokoval  Viklef svým učením o Večeři Páně, které s ním ovšem Hus nikdy nesdílel. Viklef se v otázce přijímání přikláněl k tzv. remanenci, tedy k nezdůrazňování  přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Kristovu, ale kladl důraz na duchovní  přítomnost Krista, která je těmito živly symbolizována. Právě v roce 1403 došlo k důležitému kroku, který měl fatální dopad na další Husův život.

Mistr pražské univerzity, Němec Jan Hübner, pocházející ze Slezska, podal pražské arcibiskupské kapitule 24 článků z Viklefova díla, které byly odsouzeny již dávno předtím v Londýně a přidal k nim dalších 21 vět z Viklefova díla, které sám vybral. Požadoval, aby toto učení bylo odsouzeno i v Praze. Arcibiskupští úředníci se obrátili s prosbou o dobrozdání na pražskou univerzitu, kde se konala v květnu 1403 na toto téma bouřlivá disputace. Čeští mistři většinou Viklefa hájili proti ostatním. Vedle Husa pro Viklefa horlivě vystupoval Stanislav ze Znojma a zejména Štěpán Páleč. Nicméně na univerzitní disputaci byl Viklef odsouzen, neboť čeští mistři byli v menšině.

Od této doby se stává Viklefovo učení nesmírně důležitým katalyzátorem, který povede obě strany na nesmiřitelné pozice. Ve vypjaté atmosféře roku 1403 píše Stanislav ze Znojma spis De corpore Christi (O těle Kristově), kde se přiklání k  Viklefovu učení o remanenci, které je ovšem z hlediska tradičního pohledu církve velmi diskutabilní. 

 

Details

Geschrieben von Marty

Veröffentlicht: 11. Februar 2013

Počátky Betlémské kaple

Betlémská kaple byla založena v roce 1391 péčí bohatého staroměstského kramáře (obchodníka) Kříže a významného dvořana krále Václava IV., rytíře Jana (Hanuše) z Mühlheimu. Kramář Kříž poskytl pozemek pro stavbu a dvořan Hanuš zřídil nadání (hmotné zabezpečení) pro českého kazatele. Z popudu žáků Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova dal dvořan Hanuš nové kapli biblický název Betlém – tedy „dům chleba", aby ji představil jako místo sycení křesťanů duchovním  pokrmem – slovem božím. Duchovní správce kaple byl povinen především dvakrát denně česky kázat pro obecný lid v každém církví slaveném dni. V době adventní a postní kázal pak jen ráno, aby věřící nezdržoval od návštěvy bohoslužeb v jejich farnostech. Kaple byla zasvěcena památce „Neviňátek" či „Mláďátek", tedy novorozeňat, pobitých králem Herodem, jejichž svátek byl slaven 28. prosince. Kramář Kříž se stal mecenášem kaple jako obdivovatel Milíčův. Dvořana Hanuše, pocházejícího ze slezské Vratislavi, zjevně k myšlence duchovní kultivace  českého prostředí přivedla jeho manželka, česká šlechtična Anna Zajícovna z Hazmburka.

Povinnost výběru správce kaple přešla podle zakládací listiny na tři mistry z Karlovy koleje, rodem Čechy. Činnost kaple byla podporována četnými odkazy a postupně při ní vyrůstala i kolej pro české studenty. Dispozice kaple  představovala nečleněný sál o rozloze 798 m2 a tato prostora pojala až 3000 návštěvníků, reprezentujících asi 1/13 obyvatel všech pražských měst! Kaple se nacházela v té části Starého Města, kde žilo velké množství česky mluvícího obyvatelstva a byla situována i do blízkosti bývalého centra Milíčova reformního úsilí nazývaného dříve Jeruzalém. Činnost Betlémské kaple tak propojovala mecenášství českých dvořanů krále Václava, kriticismus představitelů českého univerzitního národa a české pražské měšťanské prostředí s odkazem  reformního díla Milíčova okruhu.

K plodům reformních snah doby Karla IV. patřila kazatelská kritika morálních výstřelků osobností, které měly být ostatním duchovní autoritou. Více, než vyhlášený rakouský kazatel Konrád Waldhauser (+1369), oslovil česky mluvící obyvatelstvo Prahy svými kázáními jeho následovník Jan Milíč z Kroměříže (+1374), který se vzdal slibné kariéry královského úředníka a kanovníka svatovítské kapituly, aby se mohl plně věnovat kazatelskému poslání. Jeho asketický život, výmluvnost, odvaha a vytrvalost, s jakými vystupoval a odhaloval zlořády jako projevy apokalyptického Antikrista, mu získaly mnoho příznivců i četné nepřátele. V místě zrušených pražských nevěstinců budoval pro napravené padlé ženy zbožný útulek s kaplí zasvěcenou sv. Máří Magdaléně a příbytkem pro žáky budoucí kazatelské školy. Dostal se však do soukolí kanonického procesu, v jehož průběhu zemřel. Aktivita Milíče a jeho žáků přerostla v opravné hnutí, jehož vnější projevy byly sice potlačeny, ale zanechaly trvalou stopu.

K významným osobnostem, hlásícím se k Milíčovu odkazu, patřil mistr Matěj z Janova (+1394). „Mistr pařížský", jak byl Matěj zván pro svou mimořádnou studijní průpravu na pařížské univerzitě, otevřel ve svém díle „Pravidla Starého a Nového zákona" řadu témat, která byla později reformací rozvinuta. Téma boje s pokrytectvím, zosobněným v démonické postavě Antikrista, šlo ruku v ruce s důrazem na Písmo svaté. Matěj dále rozvedl Milíčovu myšlenku o častém přijímání večeře Páně tak, že účastí na svátosti eucharistie podmínil správné přijímání slov evangelia. Mistr Matěj, zastávající vážený úřad pražského svatovítského kanovníka, se nikdy nedostal do přímého konfliktu s autoritou církve. Když byl roku 1389 donucen k odvolání některých svých názorů, podřídil se arcibiskupskému soudu.