Patriarcha CČSH společně s předsedkyní Komise CČSH pro 600. výročí M. J. Husa navštívili Střední průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích a motivačními přednáškami podnítili studenty k představám, jimiž by ztvárnily ve svých klausurních pracích téma Mistr Jan Hus – Cesta ke smíření. Práce některých studentů již získaly svůj tvar i v hořickém pískovci. Poprvé zasedly společně Komise CČSH pro 600. výročí M. J. Husa a Komise ČCE pro přípravu církevních výročí ČCE a začaly naplňovat Dohodu o spolupráci. Primátor hl. m. Prahy převezme záštitu nad Husovými oslavami v červenci 2015 v Praze. Česká televize bude natáčet nový film o M. Janu Husovi.          

V  diskusi o tzv. církevních restitucích se setkáme s otázkou, která má s Husovým příběhem mnoho společného:  Má církev vlastnit majetek? Historik Petr Čornej napsal: „Čerstvě schválené církevní restituce jsou v očividném rozporu s Husovým a husitským požadavkem, aby církev žila podle apoštolského vzoru prostě a v chudobě, odkázána pouze na dobrodiní věřících, o jejichž duše je povinna pečovat.“ To je morálně etické stejně jako biblické. Tímto prismatem viděl ovšem Hus nejen církev, ale celou společnost - o tom chci dnes psát. Kristus má podle něj moc nade vším, a tak odsuzuje „lichvu a šizení v obchodu, vydírání chudých privilegovanými stavy, smilství a cizoložství, labužnictví a nestřídmost v jídle a pití, ješitnou nádheru a nákladnost v šatech, rozmařilou zálibu v tanci a světských výtvorech uměleckých“. Kritika se vztahuje stejně na duchovní klérus jako na obecný lid (Postily).

Kritizované nešvary jsou však v dnešní liberálně postmoderní době součástí naprosto běžného a tolerovaného společenského kodexu. To je například pro věřícího muslima, který se dnes ocitne v západním světě, naprosto nepřijatelné a považuje to za zjevný fakt, že Bůh zavrhnul západní kulturu včetně církve a bible. V této situaci žije dnes církev jako Boží lid a má pořád stejný úkol působit kristovsky na společnosti, z nichž pochází. Tyto společnosti jsou však hluboce sekulární a církevní prostor je zprivatizován, restituován – navrácen do původního stavu. Tímto „původním stavem“ má snad být stav církve prvotní? Církev jako svolání Kristovo se ocitla mimo mainstreamové dění světa, mimo zájem občanů. Argumenty jejich odporu ke křesťanství jsou závažné, stejně jako formální: zabíjení pro víru, křížové výpravy, upalování heretiků a čarodějnic, náboženské války, okázalá nádhera církevního triumfalismu, spojení trůnu a oltáře, svěcení zbraní, církevní oportunismus a kolaborace kněží a biskupů, homosexualita a pedofilie, popřípadě „neodpustitelné“ komunistické bonzáctví duchovních… Kruh se uzavírá. Církev je lynčována jejími vlastními tradičními zbraněmi. Morálkou, která zradila Krista. Hus byl ovšem hlasitým kritikem nejen morální krize církve, ale totální krize lidstva, které postrádá transcendentní zakotvení svého pomíjejícího života. Kritizoval vlastně, tehdy ještě neartikulovaný, ateismus. Doktrinální odmítnutí Boha jako zdroje života totiž relativizuje veškeré etické normy a to v jakémkoliv politickém systému a v jakékoli době. To vede k rozporu mezi teorií a praxí, do pasti, ve které uvízl i Mistr Jan. Citovaný historik k tomu říká: „Husa odsoudil a poslal na smrt nejvyšší tehdejší orgán katolické církve, obecný koncil. Učinil tak v rámci víceméně korektně vedeného procesu, ale své rozhodnutí vyslovil nerad, vlastně proti své vůli. V dané situaci nebylo politicky žádoucí, aby reformně orientovaný koncil, rovněž usilující o nápravu církve, vynesl krutý ortel nad reformně smýšlejícím knězem. Husovo pojetí církve, spravedlnosti a práva však vylučovaly kompromis. Koncil si uvědomoval to, co Hus sám možná plně nechápal. Výklad Božího zákona jako závazného kritéria sloužícího k posouzení veškeré lidské činnosti nemůže být záležitostí jedince, subjektivně přesvědčeného o své pravdě, vyvolenosti a spasitelském poslání. Logickým důsledkem by pak byl rozpad základních struktur, na nichž společnost spočívá. Koncil nepreferoval individuální či skupinové reformní iniciativy, nýbrž volil protoparlamentární cestu. Dával u vědomí nezbytnosti církevní reformy přednost konsensu delegovaných zástupců všech významných duchovních institucí křesťanské Evropy.“ In vulgo - kapři si sami rybník nevypustí.

S přibližujícím se rokem 2015 se bude soustřeďovat zřejmě větší zájem a pozornost na místa spojená s postavou Mistra Jana Husa. Připravuje se například nová expozice pro Husův dům v Kostnici, která má být otevřena již v roce 2014. Dalším místem je Husinec v jižních Čechách, který svůj název získal od nedalekého hradu Hus a ve starých pramenech byl psán latinsky Hussenicz.

            O Husovo rodiště historici vedli spor, zda se nejednalo o Husinec u Prahy. V současnosti se kloní k tradiční lokalitě v jižních Čechách. Dosvědčuje to i Husův životopis ze 16. století od Jiříka Heremeity, husitského faráře ve Stříbře. V něm se uvádí: „…věrný a svatý člověk Mistr Jan Hus byl rodem z městečka řečeného Husince, člověk z chudých rodičů chudý a z prostých prostý“. V tomto životopise se píše, že matka provázela svého syna do školy do Prachatic a během cesty se za něj modlila.

            V Husinci se 6. července každoročně pořádají oslavy. V předvečer se koná lampiónový průvod a zaznívají projevy u Husovy sochy. Součástí slavností je také ekumenická bohoslužba ve sboru Církve bratrské v blízkosti Husova rodného domku. Účastníci shromáždění pak přejdou do Památníku, kde se ztiší k modlitbě a v Mistrově rodné světničce položí zástupci církví a města symbolicky květiny.

V Úterý 3.12. bude slavnostně podepsána Dohoda mezi Církví československou husitskou  a Českobratrskou církví evangelickou k 600. výročí M. J. Husa. Text dohody zveřejníme po jejím podpisu, který se uskuteční v 11:00 v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí a v 18.00 v kostele Martina ve Zdi.

Pozvanka Mikulas 3.12.2013 11:00 hod239.73 KB
Pozvanka Martin ve Zdi 3.12.2013 18:00 hod.142.63 KB