Husova aktuálnost

Aktuálnost M. J. Husa spočívá v jeho životním příběhu, který je velmi silný. Pod obrazy rozmanitých interpretací této osobnosti a dobovým patosem se skrývá živý autentický příběh člověka, který prošel vnitřním vývojem, obtížným rozhodováním a zápasem. Dnes je zřejmá snaha ze strany historiků ukázat lidskou stránku českého reformátora.

Hus byl prý příliš kritický, neuvažoval realisticky, byl konfliktní, byl ctižádostivý. Je to patrné i v publikaci Jiřího Kejře „Hus známý a neznámý", která vyšla v roce 2010. Tyto pokusy o novou interpretaci však neumenší Husův význam v minulosti ani přítomnosti. Husův odkaz spočívá především v rovině náboženské a mravní. Může se zdát, že Hus jako náboženský reformátor se do naší doby příliš nehodí. Přesto je i naše doba charakteristická svým novým religiózním zájmem. V tomto smyslu Hus jako náboženská osobnost, a to v kontextu celé křesťanské kultury, může znovu promlouvat a nás oslovovat. Hodnoty, které Hus zastával, mají náboženský a biblický charakter. To se týká i ústředního pojmu pravda (Ž 25,5; J 14,6; J 17,7; 2 K 13,8; Ef 4,21; 1 Pt 1,22). Stejně tak se může zdát, že Hus měl příliš vysoké mravní nároky na tehdejší církev, na společnost i na jednotlivce. Žijeme sice v jiné době a v jiné situaci, přesto rezignace na etické hodnoty není dobrou cestou ani pro jednotlivce ani pro společnost.

Různé výklady Husova odkazu a husitství

Zásadním dílem se stalo historické zpracování Husova života, učení a smrti historikem Františkem Palackým. Nejprve Palacký ocenil přínos Husa pro českou literaturu a český jazyk. Zprvu se o Husovi vyjadřoval jen velmi opatrně. Německou verzi českých dějin psal totiž pod tlakem cenzury. České dějiny vydané česky již takovému tlaku vystaveny nebyly. Palackého historické zpracování osobnosti M. J. Husa a jeho života poskytlo možnost široké popularizace těchto událostí. T. G. Masaryk uchopil toto téma filozoficky a zdůvodnil tím svůj politický program směřující ke vzniku samostatného státu. Alois Jirásek téma rozpracoval umělecky literárně a dramaticky. Jeho literární ztvárnění určovalo pohled na Husa a husitství v české společnosti. První republika byla spjata s kladným vnímáním Jana Husa a husitství především ve smyslu národního hnutí. V této atmosféře se zrodila Církev československá husitská. Po roce 1948 nastoupilo oficiální marxistické pojetí husitství. Jirásek byl pro některé stranické ideology příliš sentimentální a nedostatečně třídní. Husitství bylo chápáno jako sociální revoluční hnutí. Byli vyzdviženy postavy Jana Želivského a Jana Roháče z Dubé jako revoluční hrdinové a M. J. Hus jako kněz vadil. Místo symbolů jako Bible či kalich byly zdůrazněny symboly zaťatých pěstí a cepů. Komunismus svou interpretací husitskou epochu v české společnosti zdiskreditoval. Různé dobové interpretace přinesly jednostranné pohledy na Husa a husitství. K husitství dnes existuje několik možných přístupů. Jedním z nich je výklad náboženský. Témata náboženská nebyla do roku 1989 příliš žádoucí. V tomto ohledu je nezanedbatelný přínos církevních historiků a teologů, kteří tento náboženský zřetel při zkoumání a interpretaci husitství vždy měli. Zvláště je třeba jmenovat Amedeo Molnára, který byl současně historik i teolog. V současnosti víra, náboženství a teologie tvoří součást našeho života ve svobodné pluralitní společnosti. Proto i k husitství je tento přístup otevřen. Víra a náboženství netvořily jen vnější oblek, háv, nýbrž naopak srdce – jádro Husova postoje i úsilí českého reformačního hnutí. V práci soudobých historiků Hus a husitství jsou nahlíženy v kontextu 14. a 15. století a současně i v souvislosti se světovou reformací 16. století – německou a švýcarskou jako „první reformace" či „reformace před reformacemi". V tomto smyslu má také Hus a husitství evropský a světový rozměr. Významný je také nový pohled na kulturu husitských reformačních Čech. Odkrývají se nová místa v českých dějinách 15. až počátku 17. století. Již Pavel Spunar upozorňoval na význam kultury slova v husitství. Kulturnost tohoto období včetně umění a architektury naznačuje publikace Umění české reformace (1380-1620) vydaná v roce 2010 a navazující na stejnojmennou výstavu, která se konala na Pražském hradě.

Ohlas  Husa v církvích a společnosti

Církev československá husitská se spontánně přihlásila k Husovu odkazu hned při svém vzniku v roce 1920. Vybudovala velké množství sborů pojmenovaných po tomto reformátorovi – Husův sbor. Stala se nositelkou náboženského Husova odkazu podobně jako Českobratrská církev evangelická a další církve hlásící se k odkazu reformace. V Církvi československé husitské se nejedná jen o formální přihlášení se k Husovi, ale o vnitřní přístup. Byly přijaty prvky jeho učení jako autorita Krista dosvědčená v Písmu, pojetí církve, svoboda svědomí a další. Název Církve československé byl v roce 1971 doplněn o charakteristiku „husitská". Do 2. vatikánského koncilu byl v Římskokatolické církvi k Husovi přístup spíše negativní. Nový postoj nastal v době papeže Jana Pavla II., který vyslovil v roce 1999 lítost nad jeho smrtí a zařadil ho mezi reformátory církve. K husitství se staví společnost dnes spíše negativně nebo neutrálně. Husovo jméno a jeho příběh má přesto v české i evropské společnosti určitou rezonanci. Můžeme se domnívat, že zájem o tuto osobnost a české reformační hnutí, které svým působením vyvolal, v souvislosti s rokem 2015 poroste.