1386 Příchod do Prahy; studia na univerzitě

1393 Bakalář svobodných umění spolu s Jakoubkem ze Stříbra

1396 Mistr svobodných umění

1398 Hus opisuje Viklefovy traktáty a přiklání se k jeho učení

1401 Vysvěcen na kněze. Začátek kazatelské činnosti v kostele
sv. Michala ve Starém Městě pražském. Děkanem fakulty
svobodných umění

1402 Hus ustanoven správcem a kazatelem Kaple betlémské

1403 Polemiky o Viklefově učení. Mistr Hübner sestavuje
z Viklefových spisů 45 článků označených za kacířské

1404 Bakalář teologie. Přednášky na teologické fakultě

1405 Hus vystupuje proti podvrženým zázrakům s krví Kristovou ve Wilsnacku. V přízni arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka synodálním kazatelem

1406 Arcibiskupův zákaz Viklefova učení o svátosti oltářní

1407 Hus znovu synodálním kazatelem. Na teologické fakultě zahajuje výklad Sentencí Lombardových

1408 Žaloby pražských farářů na Husa. Arcibiskup zakazuje Viklefovo učení a odvrací se od Husa a reformního hnutí. Spory o obeslání koncilu v Pise

1409 Dekretem kutnohorským mění král Václav IV. poměr hlasů na univerzitě ve prospěch Českého národa natio Bohemica Husovy aktivity pro vydání Dekretu. Arcibiskup přikazuje odevzdat knihy Viklefovy k prozkoumání pravověrnosti. Proti tomu se odvolává pět studentů k papežské kurii. Cizí profesoři a studenti opouštějí Prahu. Hus rektorem univerzity. Papež Alexander V. zmocňuje arcibiskupa k stíhání viklefismu

1410 Arcibiskup dává spálit knihy Viklefovy. Hus se proti tomu odvolává k papežskému stolci. Šest pražských mistrů v čele s Husem hájí ve velkých disputacích spisy Viklefovy. Arcibiskup podává proti Husovi žalobu k papežskému
stolci. Soudce kardinál Colonna předvolává Husa. Hus k soudu nejde a vysílá do Itálie své prokurátory v čele se svým přítelem a právním poradcem mistrem Janem z Jesenice.

1411 Hus řídí na univerzitě disputaci de quodlibet. Soudce kardinál Colonna vydává proti Husovi klatbu pro nedostavení se k soudu. Ve sporu mezi arcibiskupem a Husem uzavřen pod tlakem krále Václava smír. Arcibiskup ruší dohodu a prchá z Prahy. Na cestě do Uher umírá v Bratislavě

1412 Hus vystupuje proti kramaření s odpustky v Praze. Bouře ve městě a poprava tří stoupenců reformního směru. Hus hájí na univerzitě články Viklefovy. Vrcholí proces u kurie. Husův právní poradce mistr Jan z Jesenice obviněn z kacířství a uvězněn, ale podaří se mu uprchnout. Proti Husovi zostřuje klatbu kardinál Pietro degli Stephaneschi pro nedostavení se k soudu. Ve věci samé není rozhodnuto. Hus se odvolává z rozsudku papežského soudu ke Kristu. Pod hrozbou interdiktu donucen k odchodu z Prahy. Mistr Jan z Jesenice ve velké řeči na univerzitě obhajuje Husa

1413 Hus na českém jihu na Kozím hrádku v blízkosti místa, kde za sedm let vznikne Tábor. Kazatelská činnost mezi venkovským lidem. Vznik vrcholných děl: traktát O církvi De Ecclesia , česká Postila, polemické spisy, překlad Písma do češtiny. V Praze spory, král Václav dává vypovědět Husovy odpůrce doktory teologie z Prahy, ale dřívější přízeň už Husovi nevrací.

1414 Dokončení polemických spisů proti hlavním odpůrcům Štěpánu z Pálče, Stanislavu ze Znojma a osmi doktorům. Odchod na hrad Krakovec u Rakovníka. K vyřešení kritického stavu církve rozdělené trojpapežstvím svolán koncil do Kostnice, kde má být řešena i kauza Husova. Hus po váhání souhlasí s cestou do Kostnice, když mu byl slíben ochranný glejt krále Zikmunda. Přípravy k cestě a získávání dokladů pro obhajobu před koncilem za pomoci mistra Jana z Jesenice. Odjezd na koncil 11. října, příjezd do Kostnice 3. listopadu a ubytování v domě Fidy Pfisterin v ulici sv. Pavla. Hus zatím v bezpečí připravuje projevy, které doufá přednést na koncilu. V Praze zatím zahajuje mistr Jakoubek ze Stříbra převratnou novotu přijímání pod obojí způsobou chleba a vína i pro obecný lid. Z Kostnice to schvaluje i Jan Hus. Hus 28. listopadu zatčen, vyslýchán a uvězněn. Vězení v dominikánském klášteře.

1415 Hus píše v žaláři listy přátelům z Kostnice i ze vzdáleného domova, odpovídá na žaloby a spisuje drobné traktáty, některé na žádost svých žalářníků pro jejich poučení. Je převezen na hrad Gottlieben do těžkého žaláře ve věži. Jeho vážné onemocnění. Česká šlechta se protestními listy snaží usnadnit Husův úděl a vymoci mu slyšení. Intervence krále Zikmunda o jeho slyšení úspěšná. I proti všemu pořadu práva v procesech proti kacířům povoleny výslechy 5., 7. a 8. června. Někteří čelní představitelé koncilu naléhají na Husa, aby odvolal a nabízejí nejmírnější odvolací formuli. Hus odmítá. Poslední dopisy přátelům v Kostnici i v Čechách 5. července . 6. července Hus umírá na hranici za hradbami města Kostnice blízko rýnského břehu se slovy: "A na této pravdě  evangelia, již jsem psal, učil a kázal na základě výroků a výkladů svatých otců, chci dnes vesele zemříti."

z 10. 6. 1415, napsaného v Kostnici v žaláři

Mistr Jan Hus, v naději slúha boží, všem věrným Čechóm, jenž pána boha milují a budú milovati, žádost svú vzkazuje, aby pán buoh dal jim v své milosti přěbývati i skonati a v radosti nebeské na věky přěbývati Amen.

Věrní a v bohu milí páni, panie, bohatí i chudí. Prosím vás a napomínám, aby pána boha poslúchali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, aby pravdy boží, kterúž sem z božieho zákona psal a z řečí svatých kázal a psal, aby sě té drželi. Prosím také, ač by kto ote mne slyšal na kázání neb súkromie co proti pravdě božie, aneb ač bych kde psal, jenž, ufám bohu, toho nenie, aby toho nedržal. Prosím také, ač kto viděl mé lehké obyčeje v mluvenie neb v skutciech, aby sě jich nedržal, ale aby za mě boha prosil, aby mi řáčil odpustiti. Prosím, aby kněží dobrých obyčejóv milovali a velebili a je ctili, a zvláště, jenž pracují v slově božiem. Prosím, aby sě varovali lstivých lidí a zvláště kněží nehodných, o nichž die spasitel, že sú v rúšě ovčiem a vnitř vlcie hltaví.

Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě jie zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Prosím mistróv, aby, jsúce dobře živi, své žáky věrně učili, najprvé aby boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obcě a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani pro světské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby sě pilně pro boží chválu a pro spasenie své i jiných lidí učili.

Psal sem list tento vám v žaláři v okovách, čakaje nazajtřie na smrt odsúzenie, maje plnú naději v bohu, abych pravdy božie neustupoval a bludóv, kteréž sú na mě křiví svědkové svědčili, abych sě neodpřísahal. Kterak se mnú pán bóh milostivě činí a se mnú jest v divných pokušeniech, poznáte, až sě u boha v  radosti s jeho pomocí shledáme.

Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali, a pravdy každému přáli. Dán list v noci u pondělí přěd svatým Vítem po dobrém angelu.

Husův vztah k hudbě se bezpochyby formoval v raném mládí. Pocházel z kraje, kde působil výborný hudebník mistr Záviš ze Zap, který kolem roku 1380 držel faru v Prachaticích. mu vytýká v listnapsaném okolo roku 1409, že zanedbává svou farnost. Se zpěvem se Hus nutně setkal ve škole, kdy jako chudý žáček zpíval s jinými, spíše však pro výdělek, než pro zpěv sám.

Hus si velmi vážil svého učitele Petra ze Stoupna a uvádí o něm, že byl „musicus dulcissimus", tedy hudebník nejsladší. Máme i jeho definici, co myslí slovem hudebník: je to umělec, jenž tóny pořádá v souzvuk. Hus dokonce ve „Výkladu viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně" „Výklad viery, desatera a páteře" srovnává Krista a jeho lásku k vlastní modlitbě se skladači a zpěváky, kteří také milují své dílo: „Má také tato modlitba užitek zvláštní v tom, že každý člověk z přirozenie miluje dielo své, to věz věc tu, kteráž má byt od něho, zvláště s jeho vólí, a proto také miluje ty, kteříž mají žádosť k té věci; neb jakož skladači milují skládánie, a zpěvači svá zpěvánie, a otcové a matky své děti: též Kristus miluje svú modlitbu, již je složil, a ty, kteříž ji milují a řiekají, a radějie je uslyší."

Rozumné užití hudby je pro Husa věcí dobrou a užitečnou, odpor u něho objevíme proti hudebním požitkům, které odvádějí mysl lidskou od věcí božských.
Samotnému Husovi se připisuje podíl na redakci dvou písní: „Navštěv nás Kriste žádúcí" a „Jezu Kriste, ščedrý kněžě".

Hudba v husitství

Nejdůležitější oblast husitské hudební tvořivosti představuje jednohlasá píseň v národním jazyce. Tento typ písní nabírá nové funkce a vyvolává v život nový původní repertoár. Tzv. písně časové reagují bezprostředně či s odstupem na konkrétní historické události a provozují se zřejmě mimo kostelní prostředí. Tzv. písně duchovní jsou určeny pro bohoslužbu či pro jiné situace související s kultem. Oba typy se mohly i funkčně prolínat.

Nejznámější písně opozice:

Slyšte rytieři boží 1411
Ktož jsú boží bojovníci
Dietky v hromadu se senděme
Povstaň povstaň Veliké Město Pražské 1417-1429

Nejvýznamnější písemnou památkou a pramenem ke studiu této literatury je Jistebnický kancionál, rukopis z 1. poloviny 15. století, který roku 1872 objevil v jihočeské Jistebnici Leopold Katz. Jde o papírový kodex, s rozměry knižního bloku 31x21 cm, užitkový rukopis, na němž se podílelo více písařů. Kromě liturgie a hodinkové officium v českém jazyce obsahuje rozsáhlou kolekci českých a latinských duchovních písní.

Vážnou otázkou, která prochází stálou reinterpretací, je vztah husitství k evropské reformaci. Do této oblasti patří vedle kladného stanoviska německého reformátora Martina Luthera k Husovu učení též souvislost Husových názorů s teologickými obsahy utrakvismu i Jednoty bratrské, překonávajících časově i obsahově vzdálenost mezi českým reformačním prostředím a pozdějšími evropskými protestantskými reformátory, působícími o sto let později. Jak je však patrné z předchozího výkladu, spojuje Husa s evropskou reformací i příbuznost Husova učení s názory anglického reformátora Jana Viklefa, předcházejícího o jednu generaci Husovo působení.

Třetí důležitou otázku, určitě neulehčující laické veřejnosti pochopení sledované problematiky, tvoří orientace ve spektru pohledů na Husa a s ním i na husitství, diferencované pozicemi různých křesťanských konfesí v minulosti i dnes. V této oblasti proběhl naštěstí nedávno plodný dialog, který do rozsáhlé diskuse zapojil spolu s akademickými husitology i církevní historiky různých církví na ekumenickém základě.

Na třetí otázku navazuje i hledání místa pro hodnocení mistra Jana Husa v různých ideologických schématech moderní doby, ideou novodobé české státnosti počínaje a poválečnou totalitní ideologií konče.

V tomto oddílu výstavy se promítne jen menší část naznačené problematiky v dílčích detailnějších tématech. Další naznačené aspekty budou zmíněny podrobněji jednak v souvislosti s expozicí Husovy ikonografie, jednak spolu s tisky a publikacemi, tvořícími reprezentativní výběrový soubor husitik od 16. století do současnosti.

DÍLČÍ DETAILNĚJŠÍ TÉMATA

Hus a husitství

Husův proces, dovršený jeho smrtí na hranici, vyvolal první vlnu odporu proti tomuto aktu mezi českou a moravskou nobilitou. Proti církevní autoritě vystoupila i pražská univerzita. Ke zformování husitského hnutí pak významně přispěla sama církevní autorita, protože koncilní a papežské buly stavěly Viklefa a Husa spolu s jejich českými následovníky do jednoho šiku a připomínaly tak společný ideový základ jejich hereze.

Ortodoxní teologové zde projevili svoji erudici, protože husitští radikálové táborského ražení, přijímající večeři Páně pod obojí způsobou chleba a vína, dospěli vskutku v polovině dvacátých let 15. století k takovému pojetí eucharistie, které se blížilo Viklefovu učení. České země v počátcích husitství však nebyly odsuzovány v prvé řadě pro subtilní scholastické úvahy, ale pro demonstrativní a masové vypovězení poslušnosti církevní autoritě v elementární otázce laického kalicha. Jednoznačný rozdíl ve vysluhování eucharistie se stal nejvýraznějším symbolem rozporu mezi katolickou stranou, přijímající „pod jednou" laického kalicha a husitskou stranou, přijímající „pod obojí způsobou chleba i vína".

Pro základní orientaci připomeňme, že koncil zakázal laický kalich ještě před Husovým upálením 15. června 1415. Bulu, připomínající tento zákaz,pak poslal znovu do Čech v roce 1417, brzy poté, co obdržel deklaraci pražské university o spasitelném účinku laického kalicha z 10. března 1417. Záhy po svém zvolení dne 11. listopadu 1417 potvrdil papež Martin V. platnost všech protihusitských výnosů kostnického koncilu jednou svou bulou ze dne 22. února 1418. Druhou bulou „Inter cunctas" z téhož dne, dal přesné instrukce inkvizitorům, jak bludy Viklefovy a Husovy rozeznávat a potlačit. Husovo jméno se tak ve svém přeneseném středověkém významu stalo synonymem hereze, tedy zločinného aktu odpadnutí od pravé víry, vyřazujícího své pachatele ze středověké křesťanské společnosti. Ještě na konci vlastní husitské revoluce, ve 30. letech 15. století, pokládali proto vedoucí představitelé husitských pražanů, táborů a sirotků užití názvu „hussitae" či „hussones" v souvislosti s nimi ze strany představitelů basilejského koncilu za urážlivé, protože své označení za heretiky odmítali. V pozdějších podáních postupně ztrácel název „husitství" svůj původní hanlivý význam a je to právě on, který dnes nejvýrazněji spojuje v historickém povědomí osobnost mistra Jana Husa s hnutím jeho následovníků, přecházejícím v husitskou revoluci.

Při popisu souvislostí Husových teologických názorů s dalšími husitskými směry zjišťujeme, že husité vzhledem k názorové různosti nedospěli ke společné systematické věroučné výpovědi. Dílčí věroučné syntézy však vznikly. Patří k nim takzvané Vyznání táborů Confessio (Thaboritarum , ) jejímž autorem byl čelný táborský teolog Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec. I v tomto dokumentu nalezneme stopy Husova učení. Radikální husité se s umírněnými sjednotili jen v takzvaných čtyřech pražských artikulech z roku 1420, jejichž společný princip, nadřazenost „božího zákona" církevní autoritě, měl též kořeny v Husově učení.

Prosazení této zásady jako výkladového principu pro disputaci mezi husitskými vyslanci a teology basilejského koncilu o reformě křesťanstva patří k nejvýznamnějším úspěchům husitské diplomacie. V učeném dialogu o uznání či zavržení husitských odlišných teologických názorů, soustředěných kolem čtyř pražských artikulů, byl pro jednání basilejského koncilu přijat: „za nejpravdivějšího a nestranného soudce Zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církev ...". Uvedená formulace byla v dalších jednáních připomínána jako „soudce chebský" iudex (egrensis či jako „soudce smluvený v Chebu" iudex
(in Egra compactatus , ) protože k jejímu schválení došlo 18. května 1432 na setkání zástupců husitů a koncilu v městě Chebu. Tato formulace předjímala zásadu, zdůrazněnou později světovou reformací, o užití svědectví Písma svatého jako hlavního zdroje křesťanské svobody a spásy sola (scriptura, Schriftprinzip . )

Několikaletá jednání s basilejským koncilem, zahájená v roce 1433, pak vedla k dohodě mezi husity a církví, která byla slavnostně uzavřena v Jihlavě roku 1436 a je známa jako „jihlavská kompaktáta". Tato dohoda legalizovala husitství na základě přijetí redukce čtyř artikulů, omezených v podstatě na povolení  svátostného přijímání „pod obojí způsobou" sub (utraque speciae . ) Umírněné  husitství po uzavření kompaktát se proto nazývá utrakvismem.

 Husitství a reformace

Současná historiografie používá pro vyjádření kontinuity dlouhodobých procesů, procházejících obdobím evropského vrcholného a pozdního středověku, pojmu takzvané „dlouhé vlny". Logicky tu vyvstává otázka, zda v průběhu „dlouhé vlny" nepředstavuje husitství zvláště ve své dynamické revoluční fázi anomálii těchto procesů. V mladší české historiografii se předstupeň uvedené otázky zprvu promítl například do diskuse, vycházející z marxistických společenských teorií, bylo-li husitství revolucí či jen revolučním hnutím. Česká nemarxistická historiografie přispěla ke zkoumání tohoto problému koncepcí, odlišující první a druhou reformaci, v níž první proud reformačního procesu zahrnoval spolu s husitstvím a viklefismem též valdenství. Tento přístup měl svoji paralelu v evropské historiografii, vymezující období takzvané „předčasné reformace" (Préréforme, Vorzeitige Reformation, Premature Reformation). Postupné formování nového pohledu je v posledních letech patrné v charakteristice husitství jako „reformace před reformacemi" a posléze v jeho zařazení na počátek „evropského reformačního cyklu", plně se rozvíjejícího až v reformacích 16. století. Vztah husitství k reformačnímu cyklu je v současnosti popisován pomocí modelu „dvou dlouhých vln", šířících se od 14. století do doby krátce před rokem 1520. Vyjádřeno slovy významného historika husitství Františka Šmahela: „První vlna se nesla ve znamení svobody slova božího, druhá, zčásti ve spojení s první, proměnila tvářnost českého státu." (F. Šmahel: Husitské Čechy. Struktury, procesy, ideje. Praha 2001, s. 6.)

Pro„otce evropské reformace", německého reformátora Martina Luthera (1483 – 1546) byla osobnost Jana Husa klíčem k pochopení reformačních snah v českých zemích. 5. července roku 1519, při disputaci s teologem Johannem Mayrem Eckem v Lipsku, symbolicky v den před výročím Husova upálení, se Luther výslovně přihlásil k Husovu teologickému odkazu. V následujících letech navázal kontakty s Jednotou bratrskou i s českými utrakvisty a ztotožnil se se zásadou laického kalicha při večeři Páně. Lutherův důraz na zásadní význam Bible, projevující se též v jeho překladu Nového zákona do němčiny, byl analogií obdobného úsilí Jednoty bratrské v českém prostředí.

Český utrakvismus byl od první třetiny 16. století novými evropskými reformačními impulsy výrazně ovlivněn. Na rozdíl od staroutrakvistů, kteří se drželi kompaktát jako formální záruky své víry, otevírali se novoutrakvisté novým reformačním podnětům a přijímali postupně jejich zásady. Jednota bratrská, která vycházela z radikálních reformačních základů, neuznávala ani katolickou ani utrakvistickou cestu. „Vyznavači radikální reformace, osobujíce si mnohdy právo individuálního výkladu Bible, nacházejí vzor k napodobení a k následování v apoštolské církvi Ježíše Krista a biblickou zvěst považují za jediný zdroj poučení, za jedinou životní směrnici. V tomto smyslu jdou ke kořenům, jsou radikální a důsledný radikalismus hodlají uplatňovat i v soukromém životě, v morálních postojích a ve veřejném životě." (Josef Macek: Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha 2001, s. 286). Překladatelská práce bratrských bohoslovců, jejímž vrcholem bylo vydání Bible kralické (1579 – 1594) v českém jazyce, se stala zcela výjimečným dílem, navazujícím na Milíčův, Janovův i Husův biblismus a zařazujícím českou reformaci na významné místo evropského a světového reformačního směřování.

Výrazem koexistence utrakvistického, novoutrakvistického a bratrského směru české reformace se v roce 1575 stalo České vyznání (Česká konfessí), které představovalo kompromis mezi husitskou tradicí, dobovými názory českých evangelíků a přístupem Jednoty bratrské. Vzorem pro České vyznání byla Augsburská konfese z roku 1555, která tvořila předpoklad pro uznání evangelictví
v německé říši. Je příznačné, že ve svém úvodu se České vyznání hlásí k odkazu Mistra Jana Husa.

Citace textu: „...my náboženství a té pravé křesťanské starodávní podobojí svaté víry jsme, kterážto od Syna Božího, Pána a Spasitele našeho Jezu Krista svůj začátek má, a skrze svaté apoštoly hlásána byla, až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty lety prvotně přišla; potom skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti, a jiné svaté muže, kázáním a učením slova Božího obnovená až také odsad do okolních zemí se dostala." (Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české se čtyřmi vyznáními staré církve a se čtyřmi články pražskými. Praha 1951, s. 273).