Husův vztah k hudbě se bezpochyby formoval v raném mládí. Pocházel z kraje, kde působil výborný hudebník mistr Záviš ze Zap, který kolem roku 1380 držel faru v Prachaticích. mu vytýká v listnapsaném okolo roku 1409, že zanedbává svou farnost. Se zpěvem se Hus nutně setkal ve škole, kdy jako chudý žáček zpíval s jinými, spíše však pro výdělek, než pro zpěv sám.
Hus si velmi vážil svého učitele Petra ze Stoupna a uvádí o něm, že byl „musicus dulcissimus", tedy hudebník nejsladší. Máme i jeho definici, co myslí slovem hudebník: je to umělec, jenž tóny pořádá v souzvuk. Hus dokonce ve „Výkladu viery, desatera božieho přikázanie a modlitby páně" „Výklad viery, desatera a páteře" srovnává Krista a jeho lásku k vlastní modlitbě se skladači a zpěváky, kteří také milují své dílo: „Má také tato modlitba užitek zvláštní v tom, že každý člověk z přirozenie miluje dielo své, to věz věc tu, kteráž má byt od něho, zvláště s jeho vólí, a proto také miluje ty, kteříž mají žádosť k té věci; neb jakož skladači milují skládánie, a zpěvači svá zpěvánie, a otcové a matky své děti: též Kristus miluje svú modlitbu, již je složil, a ty, kteříž ji milují a řiekají, a radějie je uslyší."
Rozumné užití hudby je pro Husa věcí dobrou a užitečnou, odpor u něho objevíme proti hudebním požitkům, které odvádějí mysl lidskou od věcí božských.
Samotnému Husovi se připisuje podíl na redakci dvou písní: „Navštěv nás Kriste žádúcí" a „Jezu Kriste, ščedrý kněžě".
Hudba v husitství
Nejdůležitější oblast husitské hudební tvořivosti představuje jednohlasá píseň v národním jazyce. Tento typ písní nabírá nové funkce a vyvolává v život nový původní repertoár. Tzv. písně časové reagují bezprostředně či s odstupem na konkrétní historické události a provozují se zřejmě mimo kostelní prostředí. Tzv. písně duchovní jsou určeny pro bohoslužbu či pro jiné situace související s kultem. Oba typy se mohly i funkčně prolínat.
Nejznámější písně opozice:
Slyšte rytieři boží 1411
Ktož jsú boží bojovníci
Dietky v hromadu se senděme
Povstaň povstaň Veliké Město Pražské 1417-1429
Nejvýznamnější písemnou památkou a pramenem ke studiu této literatury je Jistebnický kancionál, rukopis z 1. poloviny 15. století, který roku 1872 objevil v jihočeské Jistebnici Leopold Katz. Jde o papírový kodex, s rozměry knižního bloku 31x21 cm, užitkový rukopis, na němž se podílelo více písařů. Kromě liturgie a hodinkové officium v českém jazyce obsahuje rozsáhlou kolekci českých a latinských duchovních písní.