M. Jan Hus patří mezi nejznámější a nejdůležitější osobnosti českých dějin. Narodil se pravděpodobně v r. 1371 v Husinci v jižních Čechách, v Prachaticích nabyl asi nižší vzdělání, v Praze v r. 1393 získává akademickou hodnost bakaláře a v r. 1396 mistra svobodných umění. Žil v době Václava IV., ale byl smírně ovlivněn prudkým rozvojem dění ve všech oblastech tehdejšího života, jak se projevoval už za panování Václavova otce, českého krále a římského císaře Karla IV. († 1378), potomka poslední Přemyslovny a Jana Lucemburského. Praha se stala tehdy centrem říše, bylo velkolepě založeno Nové Město pražské, biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství a v r. 1348 byla založena univerzita.

Tehdejší církev zesvětštěla a v mnohém se pokazila (např. všeobecná korupce); papežská moc i autorita poklesly, je doba dvou papežů (v Římě a Avignonu). V celé Evropě se projevují různé reformní snahy. Hnutí zvané konciliarismus popírá papežskou autoritu a přenáší ji na obecný koncil. Vyskytují se i myšlenky, že ve věcech duchovních i světských náleží plná moc světské autoritě (Marsilius z Padovy) a že ten, kdo je ve smrtelném hříchu, nevykonává - protože k tomu není mravně oprávněn - žádný duchovní ani světský úřad (Jan Viklef). Současně je tu i snaha o obnovu zbožnosti i obnovu církevního práva. Mohutné hnutí Devotio moderna (tj. nová zbožnost), u jehož kořenů stojí Holanďan Geert de Groote (1340-1384), hlásá obrodu člověka v Kristu a šíří se také v Čechách.

Karel IV. byl zbožný křesťan a přál si upřímně obnovu církve. Osobně povolal anebo alespoň morálně podporoval reformní kazatele; jmenujme jako př. Konráda Waldhausera († 1369) a Milíče z Kroměříže (†1374). Milíč dokonce založil pro kající obrácené padlé ženy jakési společenství nazvané Jeruzalém, kde kázáním hlásaná obnova našla praktické vyjádření. Důležitou postavou, která patří již mezi Husovy bezprostřední současníky, je M. Matěj z Janova († 1394), který doporučuje časté přijímání.

U Husa samého i v celé české reformaci se stává praktická realizace opravných snah v duchu Písma svatého a tradice církve jedním z hlavních cílů; toto sepjetí víry a života je pro českou reformaci nejvíce charakteristické.

V letech 1397-1398 podnikl král Václav se svým dvorem cestu do Francie; účastnil se i M. Jan Hus. Po návratu začal přednášet na univerzitě, v r. 1400 byl vysvěcen na kněze. V zimním semestru 1401/2 byl děkanem artistické (dnes filosofické) fakulty. Od března 1402 pak působil více než deset let jako kazatel v Betlémské kapli, která byla zřízena s výslovným ustanovením, aby v ní slovo Boží bylo hlásáno jazykem českým (r. 1391).

 Na počátku 15. století se do Čech dostaly z Anglie Viklefovy spisy, které Husa ovlivnily především zápalem o nastolení pořádku v církvi a kritikou její empirické podoby. Některé zásadní Viklefovy nové myšlenky, např. o svatém přijímání (Viklef učí, že zde není přítomna pravá krev a pravé tělo Kristovo), nepřijímá Hus ovšem vůbec a zůstává zcela na půdě tradice církve. Je ovšem - tváří v tvář nepořádkům, kdy církev má nejdříve dva, pak dokonce tři papeže - nadšen Viklefovými názory, že církev je neviditelné společenství předurčených ke spasení, že ve viditelné církvi, když není sama schopna žít podle evangelia, má nastolit pořádek světská moc a že nikoho pro výkon jeho úřadu nelegitimuje úřední pověření, ale kvalifikace mravní. Hus nebyl, jak se často tvrdí, pouhým epigonem Viklefovým, ale byla mu blízká Viklefova metoda myšlení, neboť jeho filosofické a duchovní kořeny byly podobné: stejně jako Viklef se klonil k platonismu a obdivoval sv. Augustina.

Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazemburku nejprve Husovy kritické názory podporoval; dokonce ho dvakrát určil za synodního kazatele pro duchovenstvo pražské arcidiecéze. Spory o Viklefa, které začaly už v r. 1403 na pražské univerzitě (čeští mistři Viklefa hájili, cizinci poukazovali na to, že je kacíř), pokusil se arcibiskup uzavřít zákazem Viklefových názorů (1406). A tím začíná Husova roztržka s arcibiskupem.

Husovým odpůrcům zejména vadilo, že se kriticky vyjadřuje vůči nim nejen na univerzitě a na synodách (tato kritika byla nejen obvyklá, ale i „módní" v intelektuálních kruzích), ale i česky z betlémské kazatelny. V souvislosti s Husovou činností v Betlémě vznikají kázání na neděle a svátky, české zpracování některých mešních latinských písní (např. Jezu Kriste, štědrý kněže) a mravokárné traktáty, jako např. Devět kusů zlatých (zpracování starší předlohy), O sedmi smrtelných hříších, asi i Zrcadlo hříšníka menší a traktát proti hromadění majetku církví O braní odúmrtí.

Po r. 1408 se útoky Husových nepřátel, kteří pocházeli především z řad světského i řádového kléru, zvyšovaly. Důvodem byla kazatelova mravní nesmlouvavost a opravdovost, záminkou pak skutečnost, že se v mnohém ve své kritice opravdu nápadně blížil v Anglii i v Čechách zakázanému Viklefovi, který byl již dávno mrtev († 1384).

Když Václav IV. nemohl dosáhnout na počátku r. 1409 pro odpor německých mistrů, aby se pražská univerzita připojila k francouzskému návrhu na řešení papežského schizmatu, který sám podporoval (oba papežové odstoupí a bude zvolen nový), vydal dne 18. ledna tzv. Dekret kutnohorský. Tímto dekretem propůjčuje panovník mistrům Českého království při hlasování na univerzitě tři ze čtyř hlasů - tak byla zajištěna podpora královu řešení. Podle nového řádu byl pak na podzim zvolen rektorem pražské univerzity M. Jan Hus.

V r. 1410 dal arcibiskup spálit Viklefovy knihy; proti tomu Hus z kazatelny protestoval a byl za to dán arcibiskupem do klatby. Ve své činnosti však Hus pokračoval a napsal dokonce traktát na toto téma (De libris hereticorum legendis - O čtení knih kacířů).

Arcibiskup na Husa žaloval u nového papeže Jana XXIII. a M. Jan byl obeslán k pa-pežskému soudu, kam se však nedostavil. Naopak činnost v Betlémě i na univerzitě ještě zesílil; napsal i traktát Replica contra occultum adversarium - Odpověď proti skrytým nepřátelům. Arcibiskup klatbu proti Husovi ztížil, dal si ji potvrdit papežem a vyhlásil ji v březnu r. 1411 ve všech pražských kostelích. Prchlivý král vyhnal Zbyňka Zajíce z Prahy a ten na cestě za králem Zikmundem do Uher zemřel.

Novým arcibiskupem se stal Albík z Uničova, ale situace v Praze se neuklidnila, naopak přiostřila.

 S bulou papeže Jana XXIII. přišli v r. 1412 do města zmocněnci k prodeji odpustků. Hus vystoupil již 7. června na veřejné disputaci proti tomuto svatokupectví a použil k tomu Viklefových myšlenek. Někteří mistři (např. Štěpán Páleč, Stanislav ze Znojma) však otevřeně odsoudili některé hlavní Viklefovy články. Hus se Viklefa zastal, což dalo jeho sporu nepříznivý průběh (zveřejnil své traktáty na toto téma pod názvem Defensio quorundam articulorum Joannís Viklef - Obrana některých článků Viklefových).

V červenci Hus pohřbil v Betlémské kapli tri řemeslníky, Jana, Martina a Staška, kteří byli při odpustkových bouřích zatčeni a zákeřně popraveni. Nad Prahou byl vyhlášen interdikt (po dobu Husova pobytu nesměly být konány žádné církevní výkony jako např. křty, pohřby, bohoslužby) a hrozilo, že i král bude stižen papežskou klatbou. Hus proto v listopadu Prahu opouští. Než odešel, učinil krok, který z něho udělal vpravdě reformátora „velkého stylu"; odvolal se k instanci, kterou sice neznalo kanonické právo, která je však pro křesťana rozhodující: ke svému osobnímu Spasiteli a soudci Ježíši Kristu (18. října 1412). Zdržoval se pak hlavně na venkově, především na Kozím Hrádku u Tábora. Často však do Prahy dojížděl, neboť situace se trochu uklidnila.

Na venkově Hus kázal česky prostým lidem a napsal také řadu spisů. Ještě v r. 1412 vzniká Výklad víry, desatera a Páteře, Provázek třipramenný, v následujícím roce spis O svatokupectví, Zrcadlo člověka hříšného větší, Dcerka, O šesti bludích a v r. 1414 Jádro učení křesťanského. V zimě 1412/1413 vznikl i důležitý latinský traktát De ecclesia - O církvi, kde je shrnuto jeho učení. I když je zde formálně dost závislý na Viklefovi, kterého často cituje či parafrázuje, jedná se o závažné originální dílo. Jistě není ve všem ve shodě s církevní tradicí, ale intence díla je jasná: chce církev bez poskvrny a vrásky. V r. 1413 Hus napsal ještě několik latinských odpovědí na výtky svých odpůrců.
Na podzim r. 1414 byl svolán koncil do Kostnice, aby konečně udělal v církvi pořádek. Hus se rozhodl, že na svolaný koncil pojede. Od léta tohoto roku žil blízko Rakovníka na hradě Krakovci, kázal po okolí a připravoval se na cestu do Kostnice. Vzniká slavná Řeč o míru - Sermo de pace, kterou chce oslovit koncil.

V doprovodu předních českých šlechticů odjíždí Hus 14. října 1414 z Prahy. Dne 3. listopadu přijede do Kostnice, už 28. je však zatčen a vězněn v městě i jeho okolí na různých místech. Několikrát byl předveden před koncil a nucen k odvolání. Ve vězení napsal několik menších traktátů a řadu dojímavých dopisů. Neodvolal, chtěl být poučen, v čem se mýlí. Jako zatvrzelý kacíř byl odsouzen a upálen na hranici dne 6. července 1415. Po popravě byl popel hozen do řeky Rýn.

Husova smrt vyvolala v Čechách bouři a vedla ke staletí trvajícím rozporům. Ukázala vsak opravdovou - moderně bychom řekli - angažovanost M. Jana Husa za Kristovu pravdu a za opravdový, čistý a mravní život jednotlivce i společnosti, jíž přinesl oběť vlastního života.

Přidat komentář